Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
ZáříStrašně to letí, že? Ještě před chvilkou jsem se radoval, "jak je to nádherný léto před sebou mít". ŘíjenNestíhám sledovat kalendář. |
číslo 32 - postřehy z prázdnin + září říjen 2002
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
27. října
O víkend jsem si v báglu odnesl počítač ke Gendrim a pařili jsme Starcrafty. (Že mě Gendrimka porážela pomocí vzducholodí, není asi třeba zdůrazňovat.) Když jsem si v neděli počítač balil, všimli jsme si, že v mém počítači je citrón. Prostě tam tak ležel, dostal se tam z toho báglu.
"Nejhorší je, že mě to u tebe," řekla mi Gendrim, "vůbec nepřekvapuje."
Také si dáváte citróny do počítačů?
Nemám rád terorismus. Nepotěšilo mě, když Čečenci obsadili moskevské divadlo a odnesli to civilisté. Když ale ruská armáda po několik let vraždí v Čečensku civilisty, nikdo to terorismem nenazývá. Proč?
Nyní tedy válka, kterou Putin rozpoutal, dorazila i do ruské metropole. Je příznačné, že většinu ruských rukojmích zabili ruští vojáci bojovým plynem.
Nabízí se prostě otázka, kdo je vlastně teroristou. A zda lze srovnávat čečenské komando, které jedná ze zoufalství nad svou zničenou zotročenou zemí, s arabskými fanatiky, kteří si jen tak z dlouhé chvíle unesou letadla a fláknou s nimi do mrakodrapů. Toto srovnání už jsem slyšel.
Podle mě to srovnávat nelze. Čečencům vlastně fandím. Ne v jejich násilí, ale v jejich zoufalství. Teroristé jsou Rusové.
24. října
V úterý jsem zaznamenal dvě maxima. Jednak moje stránky dosáhly historicky nejvyšší návštěvnosti, jednak mi naprosto neuvěřitelně smrděly ponožky.
Doufám, že to spolu nesouvisí, protože mám v úmyslu návštěvnost svých stránek podporovat k ještě vyššímu růstu.
Včera jsem si potřeboval na Smíchově koupit tričko. Normální, bavlněné, obyčejné. Zamířil jsem do kérfůru, přestože s ním už mám negativní zkušenosti. Co mám taky dělat, na Smíchově k večeru není moc otevřeno.
No ale horor. Prošel jsem patro s textilem asi osmkrát, potkal jsem tam během té doby tři známé, vyslechl si z repráků akční slevy, ale trička nikde.
Tak jsem zkusil dotaz na slečnu hlídající kabinky. Prý támhle musí trička být. Nebyla. Tak jsem se jí zeptal, jestli tu jsou poblíž někde Vietnamci. Nevěděla a poukázala na to, že není z Prahy.
Nakonec jsem našel jenom dvě bavlněná trička Reebook nebo jak se to píše. Nekoupil jsem je. Nevadilo by mi ani tak to, že jedno stálo šest stovek, jako spíš příšerný nápis REEBOOK přes celou hruď. Nemusím přece každé holce, co ve snu potkám, ukazovat, že nevím, co s prachama.
Proč ve snu? To tričko mělo být na spaní. Nakonec jsem do spacáku zalezl ve svetru. A do kérfůru mě zase dlouho nikdo nedostane. Měli by tam udělat vyhledávání.
17. října
Chtěl jsem před slánskými volbami udělat stránku o volbách, propagující současného starostu Rubíka a lidi kolem něj. Slaný se totiž za poslední 4 roky hodně pozvedlo. Teď je ovšem nebezpečí, že ve Slaném vyhrají socdemáci, kteří za celé volební období stihli akorát odstoupit a málem se rozpadnout.
Pak mi ale došlo, že nemá cenu dělat na webu propagaci slánské ODS a US/Deu, protože ti, kdo čtou internetové stránky, stejně levici nevolí.
Takže já budu volit Unii Svobody a k tomu zakřížkuju pár lidí z ODS.
Přepisujeme s Erikem jednu webovou aplikaci (prostě počítačový program), protože je napsaná dost divně. Skoro by se dalo říct, že je zprasená. Tak jsme se bavili o tom, kdo ji dělal před námi. Erik mi prozradil, že to psal nějaký Jarda.
"To je ten, co je teď v Kanadě?", došlo mi to.
"No, to je on. A víš, co tam dělá?
"Ne."
"Dělá tam letecký programy pro Boeing." děl Erik, "takže Boeingem ne!"
Mám z práce půjčeného iPAQa a konečně mi došlo, že když si seženu sluchátka, budu z něj moci poslouchat eMPéTrojky. Sluchátka jsem si koupil, takže mě bylo možno vidět v pražských tramvajích, jak poslouchám Eňu.
Nejsem zvyklý, aby na mě lidé koukali. Nosit sluchátka na cestách mi přijde docela normální, taky po jiných lidech se sluchátky nekoukám. Takže mi bylo divné, že se po mně občas někdo ohlédnul. No nic, nechával jsem to plavat.
Předevčírem jsem se svezl jednou netypickou tramvají s nakloněnými horními okny. Takže jsem se viděl. Asi jsem si měl v obchodě vybrat nějaká méně lesklá sluchátka. Mám důvodné podezření, že vypadají jako náušnice.
Řeším to leda přiblbým úsměvem.
Už jsem to moc potřeboval. Vzal jsem si dva dny volna, zalezl ve Slaném do knihovny a četl. Zjistil jsem zajímavou věc o svém chování v knihovně. Jak jsem tam rok a půl dělal, tak už ty knížky znám, takže nyní jsem nevybíral pohledem na hřbety knih, ale pohledem seshora. Prohlížel jsem pouze tituly, které měly ještě bílý ořez. Jen u těch bylo totiž možné, že je neznám.
Půjčil jsem si pár parádních titulů: Pí na nebesích (historie matematiky), 4 klíče (detektivka), Řecký zázrak od Zamarovského, Louky a pole (ekologie), Dávkové soubory pro Windows (fakt jsem netušil, co všechno jde), Churchilovy dějiny anglicky mluvících národů IV, Jak rychle a snadno psát na pascím stroji nebo počítači (píšu o tom stránku).
Při pohledu do mého čtenářského záznamu by někdo mohl mít dojem, že jsem strašně vzdělaný. To je kamufláž. Nestíhám to číst.
30. září
Oblíbil jsem si Svobodnou Evropu, protože na ní nehrají hudbu, ale jenom se mluví. Také se mi líbí mnohé komentáře. Dnes končí české vysílání, protože Amerika potřebuje pomáhat i jiným zemím. Je mi to líto, ale chápu to. Jsem Americe vděčný, že nám platila takhle skvělé rádio.
Se Svobodnou Evropou jsem vyrůstal, když na mě táta skrčený u ladícího knoflíku okřikoval, abych byl ticho. To jsem ji neměl rád, už kvůli odpornému zvuku komunistických rušiček. Jakmile Svobodku přestali rušit, oblíbil jsem si ji a začal jsem ji poslouchat i já. Pamatuji si velmi přesně poslední roky totality, kdy jsem byl zoufalý z nemožnosti jakéhokoliv osobního vyjádření. Už jsem chápal, že mě mohou vyhodit ze školy a že mezi mými známými mohou být práskači. Svobodná Evropa byla vedle pokoutně rozmnožovaných protirežimních papírů jediným majákem v tehdejší informační temnotě.
Intenzivně jsem začal Svobodku poslouchat asi v roce 1991, prakticky každý den. Hodně mě formovala, zejména co se politických názorů týká.
Žádné jiné rádio nevydržím déle poslouchat, protože se tam dříve nebo později ozve nějaká nesnesitelná hudba (nejčastěji český pop). Naštěstí jsem nedávno objevil česko-anglické vysílání BBC World Service, tak se učím anglicky.
Každopádně je velmi smutné slyšet poslední vysílání mých oblíbených pořadů.
14. září
Nebyly to prázdniny v pravém slova smyslu, protože chodím do práce (která mě ovšem baví). Kromě toho:
No prostě báječné léto!
Nikomu bych ten pohled nepřál, byl zvláštně zmrazující. Vezl jsem se v naprosto narvané tramvaji přes most Legií. Staré Město i Malá Strana bez proudu zhasly, Vltavou se valily čtyři tisíce kubíků vody za sekundu. Nad tím pohledem majestátně svítily Hradčany. Kromě smutku mě to naplnilo pýchou.
Jiný zážitek jsem okusil druhý den. Šel jsem z Újezdu přes Malou Stranu. Bylo tam prázdno a TICHO. Náhle byly ty ulice zvláštně hezké. Přál bych si, aby v Praze bylo takové ticho častěji, nemusí to být jenom při povodni.
Vyfasoval jsem v práci Ipaq, kapesní počítač. Vždycky si do něj na cestu stáhnu stránky, co si chci přečíst. Některé ale bývají udělány v tak blbých tabulkách, že je text širší než monitůrek toho ipaqu. Dlouho jsem na to nadával posouvaje text zprava doleva a zpátky. Proč lidi dávají text do tabulek?
Nakonec jsem přišel na to, jak se u takových stránek dá zobrazit zdroj. Nyní si čtu text mezi značkami <table><tr><td> a jsem naprosto spokojený.
Jak si cvakám lístky a dávám si je na špendlík, to už jsem psal. V pondělí po dovolené, kterou jsem strávil hraním Gawaina na Pravdě, jsem si také cvaknul lístek ze zásoby, složil ho, přidělal na špendlík a v autobusu jsem si sednul dopředu. No a jak už to v pohádkách bývá, zezadu začali autobus probírat dva revizoři.
Byl jsem v pohodě -- měl jsem přece cvaknutý lístek. Navíc revizoři to v půlce autobusu zabalili a na zastávce vystoupili. Nuda.
Když jsem se pak náhodou na ten přišpendlený lístek podíval, dost mě to dostalo. Nebyl to lístek MHD Praha, ale imaginární brnění z Gawaina. Stálo na něm: Drátěná zbroj +2, dole červeně cvaklý kód 3349123 P09VIII02 09:12.
Raději jsem si teď už pořídil lítačku.
Občas přemýšlím, jak se asi cítila posádka Apolla 13, když byli ve vesmíru s rozbitou lodí. Asi nic moc. Něco podobného jsme si užili cestou z Pravdy. Po týdnu práce na hře jsme se s tunou bagáže potřebovali dostat z Pravdy do Slaného autem zvaným Dačka.
Auto je Gendrimky a zatím jezdilo ne sice excelentně, ale relativně spolehlivě (až na nějaké to roztlačování). Tentokrát si ovšem vybralo dovolenou, když se na něm projevily hned tři závady najednou.
Napřed se vyvléklo lanko od plynu. To Vlček nějak spravil ještě na Pravdě. Kousek za Domoušicemi se ale začal ozývat podivný zvuk. V Krupé vyšlo najevo, že jedeme s píchnutým předním kolem. Rezervu Vlček vyměnil jen díky tomu, že Zedar v doprovodném autě s sebou měl špalek na podložení heveru (mimochodem Zedar s sebou vozí všechno).
Zvuky se ozývaly dál, což bylo pravděpodobně tím, že rezerva nebyla dofouknutá. Ale za Řevničovem, kde jsme to dofoukli, to nepřestalo. No prostě děs. Modlili jsme se na každém metru, ať to do Slaného dojede. Přemýšlel jsem, zda se tenhle náš raketoplán náhodou nejmenuje Chalenger. Tož ale nakonec jsme dojeli.
V jedové chýši mě při obědě napadla taková blbost:
Víte, co to znamená, když má blondýnka na krku přívěšek ve tvaru delfína?
Jak jsem si trošku uklízel poličku s čaji, uvědomil jsem si, že mám sice spoustu čajů, spoustu jich piju, ale od posledního uklízení se to množství nepříjemně rozrostlo. Je to zejména tím, jak kamarádi využívají mojí zálibu v čaji a při různých příležitostech mě obdarovávají voňavými pytlíčky. Takže je mi to moc líto, ale vyhlašuju moratorium. Dokud většinu toho, co tady mám, nevypiju (což bude tak do roka), nedávejte mi prosím čaj. Díky.
Občas se amatérsky zabývám výzkumem snů. Fascinuje mě, jak mysl ve snu funguje tak nějak "jinak".
Milan Dundr je vášnivý biolog, měl jsem ho na gymplu na biologii. Teď už dělá ředitele, občas ho chodím navštěvovat a jezdívám na jeho exkurze. Je fajn, akorát trochu střelenej směrem do zelena. Na gympl jsem se zašel podívat i včera ve snu.
Dundr kráčel po chodbě ve druhém patře na na hlavě měl zvláštní věc. Něco jako klobouk, jenomže upletenej z velkého dlouhého hroznu zralých červených rajčat. Konec hroznu visel k rameni. Druhé rajče od konce bylo trochu nahnilé a vypadalo, že každou chvíli odpadne. To ale není důležité -- podstatné je to, co jsme si pak povídali.
V jednu chvíli se mě totiž zeptal: "co nového ve Slaném?". Já mu odpověděl: "například Dundr chodí po gymplu s hroznem rajčat na hlavě, je v pohodě".
Chápete? Vyprávěl jsem řediteli gymplu o tom, co dělá ředitel gymplu. Vůbec mi to nepřišlo divné, že je to ten samý člověk. Jediná postava se vlastně rozdělila do dvou, jako bych někomu říkal, co dělá někdo jiný. Vyvozuji z toho, že ve snu se mysl nezabývá tím, komu co říkám, ale pouze co říkám.
Jiný výklad mě napadl až později. Je možné, že jsem si Dundra s někým spletl. Přesněji řečeno jsem si spletl tu část jeho osoby, které jsem to říkal. Myslím, že jsem si ho spletl se svojí sestrou, která se mě ptává "co nového ve Slaném?". Ačkoli přede mnou stál ředitel, odpovídal jsem ségře. Záměna je pravděpodobná i díky tomu, že jsem s ní mluvil ten den předtím a oba jsou učiteli biologie.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/