Deníček Yuhůův

Deníček Yuhůův, archiv

Deníčky z měsíců:

Ještě starší deníčky:

2005: leden, únor, březen

2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec

2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec

2002: 33, 32, 31, 30, 29, 28

2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18

2000: 17, 16, 15, 14, 13, 12, 11, 10, 9, 8, 7, 6, 5

1999: 4, 3, 2, 1

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček https://yuhu.cz/denik.htm
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz

Listopad

Jako každý rok mě děsí představa nadcházejících vánoc. Nenávidím vánoční písničky pouštěné v listopadu. Nesnáším vánoční reklamy (naštěstí nekoukám na televizi). Není horší smrad než kouř z ropných derivátů, co se jim říká komeníček. Svojí magickou energii soustředím na rozbíjení barevných koulí ve výlohách. Jinak jsem normální.

Prosinec

Zase už prosinec!

číslo 33 - listopad prosinec 2002

http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm

24. prosince

Hurá

21. prosince

Děkuji za spam

Tímto bych chtěl poděkovat všem, kdo mi poslali qánocům veselou animovanou pohádku, program pršící vločky nebo naskenovaná zvířecí mláďata. Taky vám přeju zdraví, šťastné a veselé dárky pod stromečkem, bohatou úrodu, hlavně to zdraví. Příště až budete rozesílat hromadné maily, tak to bude lepší dávat do skryté kopie, aby si mě nezařadili do spamlistu další spamaři. A kdo mi pošle víc jak megovou přílohu, toho si dám bez varování do blokovaných odesílatelů. S posíláním exáčů a příloh vytvořených ve Wordu nebo Powerpointu se ani neobtěžujte, rovnou to mažu. Šťastné a veselé!

Believe your dream

Česky se to překládá "věř svému snu". Nemám rád fráze, ale tahle se mi točí v hlavě. Ještě anglicky, protože mi ji cestou z noční Prahy do Slaného naordinoval Tony, můj učitel angličtiny a managementu.

"Kdybych nevěřil svému snu," říkal anglicky, "byl bych teď kuchař v Austrálii. Nebyl bych v armádě, nebyl bych ve Vietnamu. Nepracoval bych pro United Nations, neučil bych angličtinu a nikdy bych nežil v The Czech Republic."

Měsíc stál vysoko na obloze, když jsme sjížděli z dálnice. "Většina lidí neví, že může svému snu věřit," pokračoval Tony. "Nikdo jim to neřekl."

Auto se proplétalo mezi kanály Pražského předměstí a já jsem přemýšlel, jestli je to jenom reklamní slogan, nebo jestli na tom náhodou něco nebude.

15. prosince

Stresová symetrie

Doufám, že moji čtenáři mají před Vánocemi stejně málo času jako já. Pak nebudou mít čas na čtení deníčku, což je dobře, protože sem nestíhám nic psát.

5. prosince

Pejsku sejvni si to

Mému synovci Radkovi je asi osm let. Včera na mě dorážel umělohmotnou lištou. "Chceš mi vypíchnout oko?" zajímalo mě. Radek se rozhodl, že to není dobrý nápad, že si to raději zkusí na plyšovém psovi. Postavil si ho na stůl, podepřel ho pomerančem, aby nepadal, a rozmáchnul se.

"Pejsku sejvuj," prohlásil. A MRSK!

Zbývá jen dodat, že pejsek to v pohodě vydejchal, protože se Radek moc netrefil. Zaujala mě hlavně ta instituce sejvování, naučené ukládání hry.

Ostrovy koření

Trochu se zabývám historií šestnáctého století. Dospěl jsem k názoru, že za nebývalý rozvoj západní civilizace mohou (mimo jiné) dvě související náhody:

  1. vysoká poptávka po koření (zejména po muškátu) způsobená převážně pověrami
  2. koření (pepř, muškát, hřebíček) náhodou rostlo na od Evropy nejvzdálenějším místě, totiž na Molukách poblíž Nové Guiney.

Aby se evropští obchodníci ke koření dostali, museli proplout celý svět. Aby se k němu dostali rychleji, zkoušeli stále nové cesty (převážně bez úspěchu). Tak celý svět objevili, což vedlo k jeho ekonomickému využití.

Nebýt vidiny snadného zisku z koření, těžko by se portugalští, španělští, holandští a angličtí námořníci pouštěli do světa. Neměli by důvod. Vidinou bylo koření.

23. listopadu

Mariánovy propisky

"Potřeboval bych probrat dvě věci," oslovil mě v práci Marián (mimochodem výborný grafik). Patří do mého oddělení, tak jsem čekal rozbor nějaké pracovní strategie nebo osobního problému. Šlo vlastně o osobní problém, šli jsme do kuchyňky.

"Před časem," začal Marián pohrávaje si s tužkou, "se mi ztrácely úplně všechny propisky, až jsem neměl ani jednu. Nevim, čím to bylo. Prostě jsem neměl propisky."

"Aha," poznamenal jsem. Marián k práci propisky zas tak často nepotřebuje (dělá na počítači), takže nešlo o nic vážného. Já sám píšu obyčejnou tužkou. Čekal jsem na tu druhou věc, kvůli které tu jsme.

"No a nedávno," pokračoval Marián, "mi najednou začaly propisky přibývat. Nevím odkud, ale teď mám asi patnáct propisek z celé firmy. Je to záhada."

"Mně se ztrácejí zase obyčejné tužky," poznamenal jsem. Naše zraky v tu chvíli padly na tužku, se kterou si celou dobu Marián hrál. Byla moje, ale o to nejde.

Takže jsme pak deset minut řešili, proč se propisky ztrácejí, objevují se a přibývají. Na nic jsme nepřišli. Možná tam ty tužky někdo zapomíná nebo existuje něco jako propisková gravitace, takže se drží pohromadě. Nicméně musím konstatovat, že personální práce je velmi zajímavá.

Jsem docela zvědavý, jak to bude pokračovat.

Erik ještě neví, že jeho oblíbená oranžová průhledná propiska s logem Google je v Mariánově stojánku na propisky. Marián ještě neví, že ta tužka je Erikova. Když ji ve stojánku den po našem rozhovoru objevil, nenápadně jsem ho pozoroval. Dvakrát si s ní cvaknul, prohlédl jí ze dvou stran, zase s ní znovu cvaknul, pak řekl s výrazným přízvukem na první slabice "Google" a pomalu ji vrátil do stojánku.

Písnička do ztracena

Je to taková maličkost, ale vždycky mě to zarazí: písničky, které končí do ztracena. Většinou se opakuje refrén tak dlouho, až je to nuda a pak se to postupně ztlumí do ticha.

Je to škoda, protože závěr skladby je fantastická příležitost pro něco nového. Moje oblíbená skupina Spirituál Kvintet nikdy do ztracena nekončí. Je fakt, že na nacvičení konců písniček určitě nechali spoustu času (to zjistí každý, kdo to zkouší nacvičit po nich). Ale stojí to za to.

Závěr do ztracena je pro mě signálem, že autor neví, co si má se skladbou počít. Má příliš málo nápadů, aby zaplnil tři minuty muzikou, tak se opakuje a ztlumí. Teď mě napadlo, že podobně končí spousta věcí, například takhle vyhnívají internetové stránky nebo politické strany. Pořádnou derniéru nikdo neudělá.

Vyhrazená slova

Každý programovací jazyk má určité výrazy, které se nemůžou použít jako názvy proměnných. Třeba if, true nebo for. Čeština je má také a může za to Cimrman.

Člověk se chce vyhnout určitým slovům.Ale nejde to. Sotva mimoděk řeknu pár slov, které se náhodou v nějaké Cimrmanově hře, hned mě okolí doplňuje. Například když testuju webové stránky, říkám: "tak se ukaž". "Kolbene," doplní mě okolí. Nebo když řeknu, že chci "domů", znamená to "do lékárny, do Podolí, ...".

Někdy je mi líto, že se neobjevilo více Cimrmanových her. Když si ale představím, kolik dalších slov by se nedalo použít v normální řeči, myslím, že to stačí. Nedávno jsem si ty fráze začal psát na papír. Ale nedalo se to stíhat a papír jsem ztratil. To nevadí, oni až budou zametat, tak se to najde.

16. listopadu

Poslední kapka

Znáte ten pocit, že vám něco chybí? Vystupoval jsem na Andělu z autobusu a už v tu chvíli jsem věděl, že asi nemám čepici. Že zůstala na sedadle. Měl jsem asi sekundu na rozmyšlenou. Stál jsem na chodníku, dveře zvonily. Kdybych nastoupil, odveze mě to někam pryč, nestíhám.

A tak čepice zůstala v autobusu. Bylo to špatné rozhodnutí, měl jsem se pro ni vrátit. Ta čepice byl obyčejný tmavě zelený kulich, ale prošla se mnou leckteré zimní zákoutí. Koupil jsem ji kdysi u stánku v Liberci.

Nerad ztrácím čepice.

A tak jsem stál na andělu mezi ocelově skleněnými obchoďáky, půl sedmé večer, lampy oranžově svítily, mrholilo. Do sluchátek mi hrála mezihra Telegraph Road. Měl jsem tři minuty rezervu. Sednul jsem si na obrubník a začal brečet.

Někdy se to prostě na člověka sesype. V práci dělám na projektu, kterému moc nerozumím a nedá se stíhat. Strašně moc času trávím v autobusech a tramvajích. Padá tma. Na stránkách mi nefungují programy a nemám čas je opravovat. Čtení mě nebaví. Představa mé oblíbené čepice, jak leží někde na zemi v autobusu a řidič jí večer vyhodí do koše s vajgly, mě dorazila.

Volební vítězství

V komunálních volbách ve Slaném získala strana starosty Rubíka, jemuž fandím, 13 křesel z 27. Není myslím důležité, že ta strana je ODS, protože v těchto volbách šlo o lidi.

Gratuluju.

Radimův spadlý disk

Aneb důvod, proč jsou tyto stránky aktualizovány v poslední době ještě méně, než dříve.

Přišel jsem o celou databázi a přestaly fungovat php programy. Ještě že jsem vždy věřil standardním statickým html stránkám, které se dají kdykoli přestěhovat.

Stránky nyní jedou díky Ivanu Kozákovi a jeho serveru.

Radim nebere telefony. Je ale fakt, že mi vždycky stránky hostoval zadarmo, takže si nemám nač stěžovat.

Hlasitost eMPéTrojek

Že moje nová sluchátka vypadají jako velké náušnice (takže mi velmi sluší), jsem už psal. Co mě na těch sluchátkách původně překvapilo, bylo, jak potichu hrají. Poslouchal jsem tehdy Eňu a když jsem jí chtěl slyšet pořádně, musel jsem si sluchátka přitisknout na uši. Připisoval jsem to malým výkonem Ipaqu, ze kterého poslouchám.

Pak jsem si do Ipaqu nahrál Dire Straits. Najednou to začlo hrát velmi hlasitě. Usoudil jsem, že eMPéTrojky ve svém formátu obsahují i informaci o hlasitosti. Překvapující, ale jediný možný závěr.

Včera jsem si do Ipaqu opět natáhl Eňu. Hrála strašně nahlas. Jak to? Byly to tytéž soubory!

Po delším zkoumání mi došlo, že ta divná věc, co jsem na šňůře sluchátek považoval za dekoraci, je regulátor hlasitosti. Jednou odhalím každé tajemství, chce to čas.

Upozornění pro cestující

Tum dum. Malostranská. Upozornění pro cestující: to metro tady prý opravdu kdysi bylo.

Předchozí deníček


E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/