Deníček Yuhůův

16. 08. 2003

trvaly odkaz

Kouzlo folkových festivalů

"Stejně tam ty lidi jezdí jenom pokecat. Kdybych nebyl pořadatel, tak ty prachy za lístek nedám." Zrovna sedím u stanů na Konopišti poslouchám, jak se baví folkáči. "Stejně je nejlepší v pátek to zpívání, ten koncert je o ničem. No a že potkáš ty lidi." Lidi okolo mě mají zajímavé názory.

Přesně totéž vyjádřil nedávno Jeroným. Tak jsme se na Konopiště vypravili jenom na pátek. Je sobota, za chvíli začíná koncert Folkové setkání, a tak balíme a jedeme domů. Všechny už jsme potkali.

trvaly odkaz

Diogénův hrneček

Mezi mými nejoblíbenějšími historickými postavami se na čestném místě vyjímá Diogénes. Neměl žádný majetek kromě pláště, hole, mošny na chléb a hrnečku. Jak má člověk málo věcí, má prý málo problémů. Tento přístup oceňovali už starověcí myslitelé. Já to oceňuji třeba při uklízení -- čím méně věcí mám, tím pravděpodobněji dosáhnu alespoň částečného pořádku. Můj úklid vypadá tak, že skoro všechno vyhazuju. Ostatně diogénes žil v sudu, já žiju v... no, prostě v takovém zvláštním pokoji.

Jak už jsem zmínil, Diogénes měl hrneček. Jednou ten hrneček zahodil coby zbytečnost, když viděl nějakého chlapce nabírat vodu rukama. Já jsem donedávna řešil, že mám hrnečků zbytečně moc -- jeden na čaj, jeden na instantní polévku a jeden na horkou čokoládu. Možná je zvláštní strikně to rozlišovat -- jenomže já ty hrnky nemyju, není to nutné, když jsou jednodruhové. A čaj se zbytky polévky není dobrý.

V minulých dnech jsem právě objevil zásadní zjednodušení, skoro se dá psát Diogénovo. Jednou jsem si omylem udělal horkou čokoládu do hrnku od polévky. A ono se to dalo! Už mám hrečky zase jenom dva. Jeden na čaj, druhý na zbytek.

04. 08. 2003

trvaly odkaz

Jak bylo na Ohři

V šest ráno nás vzbudilo třesení stanem a ostrý cizí hlas: "Vstávat, vstávat". Třetí den je krizový. Naplánovali jsme si na něj volný den na ostrůvku za Loktem. Jo, volný den, to určitě!

"Vstávat! Vstávejte a balte stany! Podle paragrafu 53 lesního zákona jste se dopustili nedovoleného táboření a bude vám vyměřena pokuta ve výši tisíc korun na osobu." Takhle nějak to říkal. Vrznul jsem zipem, zahlaholil pozdrav, usmál jsem se a vychutnával si ten průser.

Byl to drsňák od Lesní stráže Loket. Bez vlasů, do pasu namočený jak brodil řeku. Nekompromisní, studený, kovový člověk kolem třicítky. Nebyl jako ochranáři, s těmi se dá mluvit. Z tohohle týpka čišelo zlo. Šel po občankách. Bylo nás devět a tři z nás mu občanku fakt podali. Příslušníci lesní stráže jsou ze zákona veřejnými činiteli. To už není sranda. Nemělo cenu mu odporovat, i když nás bylo devět a on sám. A navíc jsme ten zákon fakt porušili.

Nechali jsme ho povídat, aby se uklidnil. Vyčítal nám, že netáboříme ve veřejném tábořišti kousek proti proudu. Nemělo cenu mu vysvětlovat, že tam je smrad a hluk. "Rozdělávat oheň v tomhle počasí je drzost," pokračoval. Kdo ví, co tím myslel. Táboříme tu každý rok už šest let a nikdy nebyly problémy. Až teď. Řekl jsem mu, že jsem ho tu ještě neviděl.

"Tak to buďte rád! Vybírám to každej den od Lokte až ke Svatoškám." Fakt hrdina. Jak trochu vyměknul, slezl sám z devíti na šest tisíc. Šedivé ráno se vyjasňovalo, vypadalo to na jasný den. Hezký začátek dne s takovouhle pálkou! Řekl jsem mu, že se nám to nechce platit a že nám to zkazí celou vodu. Navíc s sebou tolik peněz nemáme. Jenomže on už měl v ruce občanky a mohl nám to rozepsat do složenek.

"Vy jste se dopustili přestupku," zněl strážce vyčítavě, "a ještě chcete, abych vám slevil???"

"Hm", kývnul jsem, "jo". Koukal jsem mu do očí. Do studených šedých očí. Jak měl v kapse průkaz veřejného činitele, myslel si, kdovíjaký není king. Dělal sice svoji práci, ale dával do toho něco zlého. Něco sakra zlého.

"A tři byste zaplatili?" vyměknul. Přišlo mi to jako dobrá sleva. Kývnul jsem. Vypsal nám doklad, pobral prachy a šel ke Svatoškám. Sbalili jsme stany a vychutnávali si zbytky drahého pobytu na nejlepším ostrůvku. Mnohem horší než ty prachy byl teď fakt, že dneska musíme dál, i když jsme utahaní a před námi žádné dobré tábořiště není. Leda se třetí den po sobě plahočit k Hubertusu. Hezký začátek dne, fakt že jo.

Nakonec se ta voda ale povedla. Sice bylo málo vody, takže jsme často drhli, ale jet se to dalo. Naší lodi velel drak Aliki sedící na kytaře, přídi Zelené lodě vévodil koník Diego. Počasí nám celkem přálo, ovšemže kromě toho krizového třetího dne. Sotva jsme zvedli kotvy a projeli kolem Svatošek, začlo trochu kapat. Při projíždění Karlovými Vary už pršelo víc a do cíle denní etapy kousek nad Hubertusem jsme přijížděli za prudkého deště. Utahaní po třech dnech pádlování tahali jsme lodě do srázu, kde promočení a prochladlí stavěli jsme stany a igelitová monstra. Taky hezká situace.

Ohře je krásná řeka. Teče. Nemá skoro voleje. Písčiny za Chebem střídá žula od Kynšperka po Vary. Pak se vjíždí co čedičových Doupovských hor. Poslední tábořiště měli jsme pod starým sadem, kde voněla dobromysl a v sadu zrály špendlíky. Sladkou vůní připomínalo mi to Středohoří tak bohaté na živiny.

Poslední den jsem špatným manévrem rozbil loď o kámen, tři díry v boku. Tak tak že jsme dojeli do Pernštejna. Pernštejn je výborné místo na posílání lodí dráhou, pokud ovšem lodě berou. Letos nebrali. Další hezká chvíle! I to se nakonec vyřešilo, pan Král sehnal náklaďák. Zuzanka z toho byla celá nesvá, ale nakonec jsme do Slaného dojeli v nákladovém prostoru vedle lodí.

Voda je život.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.