Deníček Yuhůův

15. 07. 2003

trvaly odkaz

Na vodu!!!

"Nebudu v sudu!"

"Budeš."

"Nebudu. Udusil bych se."

"Nemůžeš jet na lodi. Spadnul bys do vody a utopil by ses."

"Neutopil. Draci umějí plavat. Sice hůř, než umí Yuhů lhát, ale umějí. Nepojedu v sudu, viď?"

"No uvidíme."

"Nepojedu v sudu. Budu ti zpívat ohnivé songy! Žádné nebezpečí mi v lodi nehrozí. Jsem slavný drak Aliki. Stejně v té řece teď není voda, říkali to v rádiu."

Vyrazte si s drakem na kanoi! Zbaví vás starostí s nízkým stavem vody. Na peřejích drak roztáhne křídla a bude loď nadnášet. Mimochodem -- Aliki má novou páteř.

14. 07. 2003

trvaly odkaz

Ztracený mobil

Je to příběh ze života, a tak nebude stručný. Čekám zrovna na Můstku na metro, tak se můžu rozepsat. Stejně jsem vás, mí milí čtenáři, poslední dobou dost sušil. Takže o tom mobilu.

Jak jsem ráno přišel na poradu pozdě, položil jsem si v zasedačce mobil na stůl, to normálně nedělám. Normálně ho nosím v kapse. Vždycky jsem se bál, že mi vypadne, ale nikdy nevypadl. Místo toho jsem ho zapomněl v zasedačce.

Co se stane s mobilem, který někdo najde v zasedačce? Odnese ho office managerce. Office managerka Jarmila je paní, co se nám stará o kanceláře, objednává kytky, tvoří a řeší zmatky. Ta mobil přijala a rozeslala spam, že se našel mobil.

Spamy od Jarmily rovnou mažu.

Takže když jsem ve čtvrt na devět večer začal odcházet z práce, jaksi mi chyběl mobil. Hm. Tak se prozvonim z pevné. Nic. Prozvánělo to, ale nebylo nic slyšet. HM. Autobus jsem si nechal ujet a optal jsem se všech kolegů, jestli neviděli můj mobil.

Bohouš spamy od Jarmily nemaže a čte je. Prý že se našel mobil a leží u Jarmily na stole. Neležel. Tak jsem jí krátce po deváté zavolal z pevné.

"Jo, máte ho u mě ve stole. Je zamčenej". "Jsou tu někde klíče?" vyzvídal jsem. "Ne, já jsem si ho dala do kabelky a odnesla domů. No ale to je v pohodě, zítra Vám ho dám" (vykáme si). "No to asi ne, protože já jedu zítra ráno na dovolenou." Sluchátko jsem pokládal s vědomím, že za týden v pondělí si ten telefon u ní vyzvednu a že do té doby bude v bezpečí zamčený ve stole. No to je fajn! Zrovna, když potřebuju zařizovat tisíc věcí a jedu na vodu.

Jenomže mám načteného Feynmana. Studium životopisů největšího kasaře všech dob člověku něco dá. Když už ne znalosti jak otevřít cizí skříňku, tak alespoň nadšení. "Kde sedí Office managerka?" ptal jsem se brigádnic večerní směny. Obhlédl jsem její stůl. Normální zámek, jako je všude ve firmě. Napřed jsem zkusil pár jiných klíčů. Zapadly, ale točit se nedalo. Nebyly to úplně primitivní klíčky, vypadalo to na dost hodně kombinací. Zatímco Bohouš postupně zkoušel další a další náhodné klíče, vzal jsem si sponku a začal otevírat.

Místo šroubováku jsem použil nůžky. Dá se jimi dobře zaháknout zámek a tlačit doprava. První pokus. Jak to bylo v té knížce? Když to nikam nevede, zkusit povolit a poslouchat. Cvak cvak. Dva čepy ze čtyř na první pokus. To neni špatné.

Brigádnice kolem dělaly, že si mě nevšímají a klikaly, jenom jedna (ta hned naproti) se mi nepokrytě smála. Pokoušet se otevřít zámek sponkou a nůžkami před tuctem brigádníků (z toho je polovina hezkých studentek) je velmi spolehlivý způsob, jak se ztrapnit. Šmrdlám, šmrdlám, nic. Povolím. Cvak cvak cvak. Tři.

Otevírání zámků sponkou je v zásadě matfyzácká disciplína. Vychází z faktu, že všechny zámky jsou trochu nedokonalé a mají čepy trochu nepřesné. Mám jeden kurz od učitele Sumy, myslím, že to tenkrát na LŠMF přednášel on. Šedá teorie. Smiřoval jsme se s tím, že to vzdám.

Když jsem po pěti minutách ten stůl nakonec otevřel, mobil v něm nebyl. Co nadělám. Dovolená je od toho, abych si odpočinul i od mobilu. Myslím, že na mě bude v pondělí čekat u Jarmily v kabelce. Nyní mám aspoň dobrý pocit z toho, že jsem pro jeho získání udělal, co se dalo.

11. 07. 2003

trvaly odkaz

Jak notebook ruší rádia

Když doma dělám něco na noťasu, tak musí být rádio vypnuté. Ozvývají se z něj šumy, které generuje hard disk. Teď sedím v autobusu za řidičem a abych nemusel poslouchat takové ty šílené tlachy z regionálních rádií, pustil sem si z noťasu do sluchátek Nerez a Nezmary. Jenomže ten noťas začal šíleně rušit to blbý rádio. Ještě že nikdo v autobusu asi netuší, že to ruším já. Teď přejíždíme čtyři hupy u Knovíze a vydáváme se na volnou dálnici.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.