archiv za měsíc erven 2003
29. 06. 2003
Když jsem posledně psal o Respektu, zapomněl jsem přihodit odkaz na on-line verzi. www.respekt.cz. Prosím nepleťte si ro s Reflexem, jde o propastný rozdíl. Těší mě, že na webu Respektu jsou celé články.
25. 06. 2003
Ale stejně jsem je zvednul. Poznal jsem totiž, že je to Respekt. Část posledního čísla. Pár lidí ve spěchajícím davu na Andělu se možná podivilo.
Sice to byl jenom poslední dvojlist posledního čísla, ale dobře jsem si z roztrhaných listů početl. Jak si teď v autobuse čtu a píšu na notebooku, tak už si Respekt v pondělí obvykle nekupuju, protože bych ho přes týden nestíhal číst. Možná zase začnu. Už jenom kvůli sloupkům Petra Koubského nebo kvůli té jednoduché grafické úpravě, díky které jsou noviny k poznání i na pošlapané dlažbě. Jsou to asi poslední seriózní české noviny.
Třeba na Letem světem. Teď jsem tam popsal, proč a jak jsem nic neřekl redaktorce Novy. Točila totiž úplné kraviny o webových deníčcích.
16. 06. 2003
Do pokoje se mi nastěhovala myška. Jmenuje se jako všechny předchozí významné myši Diplap. Pohlaví neznámé, ale zoubkama hlučí pořádně.
Tento Diplap se narozdíl od předchozích myší (jejichž rod nevydejchal soužití s kocourem Ajčim) nebojí chodit po pokoji otevřeným terénem. A tak mi okraj zorného pole každou chvíli rozruší kradmý pohyb. Myška chodí do koše a pod stůl na jídlo. Obzvlášť jí myslím jedou kukuřičné lupínky.
Když jsem včera usínal, měl jsem puštěný počítač. Slyšel jsem Diplapa hryzat a jak jsem byl v tom polospánku, dostal jsem hrozný strach, že mi prohryže nějaká důležitá data (pomiňme nyní fakt, že žádná důležitá data nevlastním). Představa, že se mi myš prohání po disku, hrabe se v adresářích a sem tam něco smlsne, mi doslova nedala spát, protože co když se pustí do systémových souborů nebo do webů?
Tak jsem se probudil, ujistil se, že myš a disk jsou galvanicky odděleny, kompa jsem típnul a pokračoval ve spánku. Ještě předtím jsem si ovšem zakázal blbé počítačové sny.
10. 06. 2003
Helenka studuje architekturu a když jsme se naposledy viděli, zjistili jsme, že nevíme, jak vznikla gotika. Já bych na nějakou gotiku za chvíli zapomněl, ale včera jsem o tom dostal od Helenky mail. Abych ho neztratil, dávám ho sem. Vznik gotiky:
Apsida (kruhový nebo mnohoúhelníkový výklenek) je stejně jako zbytek stavby převzatá z antické bazliky, která sloužila všem možným administrativním účelům. Samotná apsida sloužila k prostorovému zdůraznění toho, co v ní bylo umístěno, tedy nějaké křeslo panovníka, soudce, prostě někoho důležitého. Je to prý přirozený vývin, když chceš aby se k nějakému řečníkovi upínal zrak lidí, dáš pod něj buď pódium, nebo jeho místo jinak zvýrazníš, oddělíš ho od ostatních. Mno a když baziliku převzali křesťané, moc se nepárali s tím proč tam co je a když už měli apsidu osvědčenou, frkli tam oltář nebo chór :).
No a ten přechod mezi rom. slohem a gotikou vychází z potřeby překlenout mnohem vyšší prostor. Postupem času se ke kostelu přidala věž a potřebovali ty dva prostory nějak provázat. Začali ke klenutí používat kámen (do té doby si vystačili s cihlama) a stavěli jak valenou tak křížovou klenbu. Valená byla jednodušší a zatěžovala rovnoměrně celou stěnu. Křížová klenba byla sice náročnější, ale zase sváděla tlaky do určitých bodů. Pak ještě nějaké to století trvalo, než se z ní vyvinula klenba žebrová (tlaky jsou neseny žebry a zbytek je jen výplň). No a tím, že začali takhle experimentovat, přišli na to, že když se nejprv vyzdí samonosné konstrukce (skeletové) tak udrží i nějakou tu klenbu a kupodivu vyšší než dřív. Pak už stačí jenom vyzdít ten vnitřek. Takže tlaky vlastně spočívají v těch sloupech a vůbec nejsou potřeba tak tlusté zdi. A když jsou ty zdi jenom jako výplň, je mnohem výhodnější tam dát okna, aby se vnitřek kostela trochu prosvětlil. Jenže tlak, který způsobovala ta hlavní (nejvyšší) loď, byl pořád velký. Umístili zvenku podpěrné pilíře, aby ho rozložili. Tak vznikl vnější opěrný systém a máme tu gotiku :).
Poprvé tohle bylo použito na katedrále v Sens ve Francii, takže je to vlastně francouzský vynález.
08. 06. 2003
Máme tu opět klasický Yuhůův chvalozpěv na život. Co mi vůbec chybí?
04. 06. 2003
Jezdí občas v půl jedenáctý v noci na lince Praha - Louny. Je trochu tlustej, nekonečně pozitivní a prostě fajn. Zrovna mě veze. Sedim s noudbukem na prvním sedadle a poslouchám jeho kecy. "Ráno jede tři čtvrtě ženskech," říkal při nastupování tomu pánovi předemnou, "a teď večer jede tři čtvtě chlapů z hospody." Mně už zná a položil mi otázku: "kde ho máš?" Myslel draka.
Když jsme posledně jeli s drakem z Prahy, tak si tenhle skvělej řidič draka vzal a nechal ho chvíli řídit po Evropské. Drak řídí rád. Skvělej řidič si draka chtěl nechat, ale nedal jsem mu ho.
"Jste nějakej lacinej," řekl jsem mu poprvé, když jsem zjistil, že na téhle lince je Praha - Slaný nejlacinější. "My tlustý jsme laciný," kontroval. To bylo už před rokem. Od té doby vždycky když jedu z práce v půl jedenáctý, hádám, zda bude řídit on. Jednou uvedl svými řečmi celý autobus do stavu potměšilého permanentního uchechtávání. "Přes co jedete?" ptá se nastupující. "Přes Pardubice!" Nebo kolik to stojí? "Dvě stě dvacet pani." Tyhle vtípky vypadaj lacině, ale ve spojení s krásnou osobností nabývají na hodnotě.
Tuhle slyšel z rádia Beatles, tak to ohulil a pustil bedýnky naplno do celýho autobusu. Do minuty u něj byl nějaký kluk zezadu, jestli by to laskavě mohl ztlumit. "Barbaři," utrousil řidič a ztlumil to.
Až někdy pojedete pozdě z Prahy do Slanýho, když si sednete dopředu, máte šanci poznat bomba jízdu.
02. 06. 2003
Jak jsem teďko zapomněl psát deníček, tak se mi nastřádalo docela dost příhod za květen. Byl jsem na Folkovém kvítku na Konopišti, byl jsem na firemním team buildingu někde u Nového města na Moravě. Stále chodím na Dale Carnegie kurzy a jezdí se mnou drak. Takže je o zábavu postaráno. Pokusím se dát dohromady nějaké útržky.
Pokladní v Bille mě znají. Nechodí tam každý zákazník s drakem, málokdo se na ně usmívá. Vyhlížejí mě v pondělí večer. To ještě nevědí, jak si vybírám pokladnu, ke které zajedu. Vždycky k té, která má nejhezčí prodavačku. Někdy to mám těžší...
Už minule a předminule pokladní konverzovaly s drakem. "Jé podívej," volaly na sebe přes mezikasí, "jakýho má pán draka". "Co to je, jé, to je drak!" Drak Aliki samozřejmě vycítil příležitost a začal se předvádět.
Jindy si zase jedna prodavačka všimla Yuhůla, což je moje odporná šedivá taška s vyšitým stromem přes rameno. Nosí se v ní drak, doklady, děsně moc peněz, tajné spisy, mobil a jídlo. Taková taška ke kravatě a saku neladí, tak se nad tím paní pozastavila. "Takovou jsem nosila, když mi bylo patnáct." "Mně je taky tak nějak," odvětil jsem, načež obě konverzující pokladní hodně protáhly obočí.
No a dneska, jak už si zase nosím opravený notebook, mě ta samá prodavačka oslovila "máte novou tašku, co?" Byla trochu zklamaná, když sama uhodla, že kouká na notebook a tu šedou hrůzu v košíku přehlédla. Yuhůla se asi nevzdám, přišel bych o část identity.
Poslední dobou zkouším chleba máslem posypávat různým kořením. Obzvlášť hustě ujíždím na koriandru. Jenže už mi dochází. Vůbec už nevím, kde jsem ho koupil.
V Bille koriandr nemají, v Plusu také ne. Hokynáři koriandr nevedou, v zelenině nepěstují. Zkusil jsem to v Tesku. Sehnal jsem tam aspoň kurkumu (takové žluté indické koření), co už taky dlouho sháním. Ale koriandr ne.
Když už jsem u té kurkumy, tuhle jsem ji sháněl myslím v Bille. Jel kolem mě posunovač vozíků, taková laciná pracovní síla. Nevím, co ho to napadlo, ale jak mě tam viděl civět na regály s kořením, tak se mu mě asi zželelo a zeptal se mě, co hledám, že mi jako pomůže. To se nestává často, ale proč ne.
"Kurkumu. Kurkumu hledám." Posunovač netajil překvapení. "Co to je?" otázal se. "To je koření takový, kurkuma." Koukali jsme tiše na regál další minutu. "Tak to nemáme," a odjel.
Jak na Konopišti kvetly duby, padaly dubové květy do rybníka. Vítr je odvával ke břehu, kde se na nich pásli kapři. Puts blk puts blunk srk. Hladina žlutá květy se vlnila rybími pohyby. Dopolední slunce pod mrakem.
"Jdem chytat kapry," řekl tiše Jeroným. "Já si du lehnout," prohlásila nedospalá Míša a nechala nás blbnout. Tou dobou jsem ještě nevěděl, zda Jeroným do té špinavé vody fakt vleze, ale zouval jsem se taky. Vlezl.
Úvodní průzkum terénu dopadl zle. Kapři v zátočinách tušili naše ruce ponořené pod hladinu vedle nohou a tiše mizeli. Tak nic. Dubové květy slizce lepkaly.
Pláž kousek dál se hodila pro strategii. "Zavřeme je na pláži. Já je naženu." "Co s nima uděláme, až je chytíme?" vyzvídal jsem. "Zahodíme je." Stál jsem po kolena ve vodě Konopišťského rybníka s rucema pod vodou ve žlutym sajrajtu. Slastných deset minut plných napětí. Jeroným přihnal dvě ryby. O lýtko mi lízla ploutev. Nakonec nevadilo, že kapři frnkli. Není nad rybaření.
Na Folkovém kvítku na Konopišti jsem místy brečel. Místy jásal. Napřed ty dobré kapely:
Vyloženě špatných kapel tam bylo málo, ale většina byla takových, že bych je slyšet nemusel. Když to beru z toho hlediska, že jsem na folkové hudbě vyrůstal a mám ji rád, tak je to dost blbý, když se na folkovym festivalu xmrti nudim.
Naštěstí jsme si po oba večery sedli do altánku a Jeroným hrál. Kytary naživo a dvacet hlasů mi vždycky dokáže vrátit náladu.
01. 06. 2003
Po třech letech a sedmi měsících psaní deníčku jsem natvrdo pochopil, že můj deníček je vlastně blog. Taky jsem si uvědomil, že ho píšu čím dál tím méně, protože jsem prostě línej. Jsem línej otevřít si texťák, psát příspěvek v html, urovnávat ho mezi ostatní příspěvky a pak ho posílat eFTýPkem na server. Dospěl jsem k názoru, že budu muset nějak svoji práci na deníčku zefektivnit.
Dříve jsem žádný pořádný nástroj nenašel, ale jakmile se program EasyBlog zbavil dětských nemocí, používám jej nyní na psaní deníčku.
"Měsíc jsi tu nebyl a tvoje stránky jsou mrtvý. Tak jsem se chtěla zeptat, co s tebou je."
Prostě jsem se tak zabral do práce, že jsem úplně zapomněl zajít někdy k ségrám. Blanka mi takhle volala ve čtvrtek a v neděli jsme vyjeli za do Litoměřic na kafe. Je fajn jednou za tři víkendy vstát od počítače.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/