Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
AdventU nás se "čas příchodu" za tak důležitý nepovažuje. Ve většině křesťanských zemí to ale vždy bylo jinak. Čtyři týdny před vánoci začalo vzrušeného očekávání. Angličtí katolíci na to dokonce mají rituál, kdy na začátku Adventu udělají rodinnou sešlost a společně navaří vánoční puding, aby se stačil rozležet. Ať už tedy uctíváte pudingy, kapry nebo vánoční cukroví, vězte, že začal čas, jež předchází mystériu božího narození. |
číslo 17 - prosinec 2000
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
22. prosince
Ke stranickým nástěnkám přibylo post scriptum.
Jestli víte, kde je ve Slaném v centru nad kostelem Modletický dům, tak pod ním je takový trojúhelník s pumpou a odpadkovým košem. Dnes už je tam jenom to, dříve tam stával strom, špendlíkovník. Tak ten nám nedávno porazili. Zůstal jenom pahýl s hnusnými vrypy od křovinořezu.
Potkal jsem paní Ivu z muzea, to je taková ta vyšší a věčně veselá. Tentokrát byla velice smutná až rozhořčená. Jak je to tam prý teď ošklivé. Musel jsem jí dát za pravdu.
Ten strom byl docela starý, a na svůj druh velký -- lezly po něm děti. V létě poskytoval stín, na podzim na něm dozrávaly tisíce žlutých nakyslých špendlíků, které po dopadu na zem sladce hnily. Bylo to moc fajn, kousek přírody v placce dlažby.
Myslím, že je to pořád tatáž písnička -- technické služby se rozhodnou, že je pro ně jednodušší starat se o poušť než o zeleň, takže stromy prostě pokácejí. Prvně jsem si toho všimnul, když nám u závor porazili padesátiletou hlošinu úzkolistou, která v červnu vždycky pronikavě zajímavě voněla, asi to někomu vadilo. Samozřejmě vrchol té praxe byly topoly na Skalkách, to je příběh sám pro sebe. Nedávno lehly dva topoly v Tomanovce, člověk to ani nestíhá sledovat. A tentokrát je to špendlíkovník nad kostelem. Koho porazí příště?
Skupina Zdonucení měla v pátek večer Vánoční koncert. Bylo to v Tuřanech v šest večer. Poslechnout si nás přišlo vcelku málo lidí, ale to nevadí, koncert se povedl. Repertoár tvořily napůl spirituály a napůl méně známé koledy. V kostele nebyla taková zima jako loni, zato byl krásně nasvícený.
Jirka, náš hlavní kytarista, dostal nedávno zánět šlach, a tak letos jenom zpíval. Měl jsem z toho trošku strach, protože nás bylo šest a jedinými nástroji byla dřívka, tamburína, bubínek, zvoneček a moje kytara, na kterou jsem se všechno nestačil naučit tak, jak bych chtěl. Opakoval jsem jenom sólo v Bim bam, čili úplný propadák to nebyl. Přesto jsem tak vyrobil největší trapas večera.
Chtěl bych pozvat všechny, komu nevadí katolické mše, na půlnoční mši do Kláštera. Zdůrazňuji do Kláštera (ne do Gotharda). Pozor také na to, že bude už od desíti večer. Budeme tam zpívat ve stejném složení (jenom karmelitán David navíc) podobný repertoár, ale bude to pouze součást mše. Možná potom ještě něco přidáme.
Mám doma takovou nepříjemnou povinnost proměnit se alespoň jednou za rok v řezníka. Jak jsem přijel z koncertu, už na mě v ledničce dva čekali, naštěstí to už měli za sebou.
Když jsem v Diablu jedničce potkal zlého řezníka, tak jsem vždycky přemýšlel, proč jsou řezníci obecně tak "udělaní". Přičítal jsem to poctivé stravě bohaté na bílkoviny. Ode dneška mám jinou teorii, totiž že jsou udělaní, protože by jinak nezvládli bourat maso. Ona je to strašně silová a prostě namáhavá práce. Takže jak takový řezník pořád cvičí, tak má i trénink, což se asi počítá víc než ta strava.
No prostě jsem ty kapry nemohl naporcovat, taková jsem pápěrka. Budu asi muset víc cvičit, abych to do roka zvládal lépe. Taky jsem to dělal dlouho -- na disku mi zatím proběhla další defragmentace. Já teď totiž potřebuji hodně zatěžovat počítač, protože si jím topím. Ta bedna topí víc, když něco dělá, třeba defragmentuje. Ale to už je o něčem jiném.
Nikdy mi to pořádně nešlo. Věděl jsem, že neumím dýchat do vody, ale nevěděl jsem proč. Teoreticky jsem to zvládal, v praxi jakmile jsem potopil hlavu, dostal jsem křeč do bránice a všechen vzduch prostě musel najednou ven a obličej musel nad hladinu. Že by psychický problém?
A taky že jo. Minule mi Fín na plavání daroval k Vánocům námořní brýle. Jak jsem je včera zkusil, tak jsem zjistil, že s potopenou hlavou v brýlích nemusím vydechovat. Ten můj reflex je prostě spojen s očima -- jakmile jsou v pohodě, zadržím dech normálně. Jakmile je nemám, panika, zkrat, konec plavby. Leda bych měl nos nad vodou, což není moc efektivní.
Tak to je jasné, že jsem si to plavání náležitě užil. Poprvé jsem měl ve vodě pocit, že jsem ve svém živlu. Zkoušel jsem i kraula. U něj je největší problém také moje psychika -- musím se zbavit dojmu, že na mě všichni koukají a baví se pohledem na to, jaká jsem ochechule. Ve skutečnosti je to každému úplně jedno (alespoň doufám).
19. prosince
Prohlédl jsem si slánské nástěnky politických stran a napadlo mě, že vypadají jako Internet. Důvody:
ČSSD má na nástěnce zakroužkované kopie z nějakých novin, které mají upozorňovat na nesrovnalosti ve VHS Slaný. Ani řádek osobního vysvětlení, po pravdě jsem nepochopil, o co ČSSD jde.
ČSNS vyzývá občany, aby šli volit ČSNS.
Pravděpodobně nejaktuálnější nástěnku má slánská ODS. Tamní příspěvky jsou psány rukou (nutno ocenit), jsou stručné (další plus), ale jediné, co jsem se z nich dozvěděl, je to, že pan Ferenčík (předseda slánské ČSSD) jí hovězí, a tak je blázen. Z tohoto poněkud bulvárního přístupu usuzuji, že ODS patrně ve sporu (o VHS) s Ferenčíkem došly argumenty, takže se uchyluje k "humoru".
Komunistická nástěnka je pravděpodobně také vcelku aktuální. Obsahuje poděkování voličům, že volili KSČM (nebylo jich málo) a několik kopií nedatovaných novinových článků.
Přiznávám se, že na KDU-ČSL jsem nekoukal.
Nástěnku Unie svobody jsem si nechal na konec, protože je pozoruhodná. Je na ní volební plakát Zdeňka Bárty (nyní senátor) jeden článek z Internetu a jeden autorský text. Ten článek je zajímavý, ale už nevím, o čem je, protože jsem si ho tamtéž přečetl někdy v květnu. A nyní si vychutnejte, jak končí svůj aktuální příspěvek správce této nástěnky: "... Že by za to mohly ty vedra? S přáním hezkého léta ..."
Na nástěnce KDU-ČSL jsou dvě líbezná rukou psaná přání hezkých vánoc s duchovním přístupem. Je to hezké. Protože jsem povahou rejpal, tak mě nejvíce upoutalo, že bylo použito přání z minulého (možná předpředminulého) roku a jenom na něm bylo přelepené datum na 2001. Aby nevznikla mýlka, považuji to za velmi dobré, protože podstata sdělení je zachována, na formu se nehledí.
ČSNS nemá nástěnku volební, jak jsem mylně uvedl, ale má tam povolební komentář. Je to nějaká sjetina z Internetu. Je hustě podbarvená zvýrazňovačem, tak hustě, že to spíše ruší. Protože je tam moc textu, tak jsem to nečetl.
Ale hlavně: už vím, proč mi to tak připomíná Internet: protože některé (a vlastně většinou) ty nástěnky jsou tam spíše proto, aby vůbec byly, než aby něco sdělovaly.
Spřátelené knihovnice si mi stěžují nebo chlubí tím, že ještě/už nemají/mají napečeno. Když jsem se jim nedávno přiznal, že nemám rád vánoční cukroví a považuji to za kusy spečené mouky s nějakým tukem a cukrem, tak mě považovali za barbara a zároveň za pohana. Pod tlakem jsem musel přistoupit na myšlenku, že tam bývá ještě kakao a vlašské oříšky (to taky nemusim, ale už jsem byl zticha). Jediné, co mi chutná, jsou linecké koláčky, asi protože je tam marmeláda.
Nepochopím, proč si dámy před Vánocemi pečením divných věcí ještě zhoršují svůj časový deficit. Nedávno jsem o tom mluvil s Blankou (sestra), protože si stěžovala, že nějak nic nestíhá. Říkala, že ještě musí péct, tak jsem jí to rozmlouval. "Nepeč, Blanko," říkal jsem jí, "stejně to je jenom spečená mouka s cukrem a tukem. Pak to skoro nikdo nejí a nakonec z toho nic není, protože ti to děti sežerou." Blanka kývla. Poté prohlásila, že to je dobrý nápad, takže už péct nebude, jenom musí nazdobit perníčky a upatlat takové ty hrudky, protože by pak měla málo druhů. Na to by jí mohl stačit už jenom jeden večer, možná dva.
Z toho usuzuji, že ono je to pečení ve skutečnosti všechny baví a stěžují si na to jenom proto, aby měly o čem mluvit.
17. prosince
Vláda zavedla regulaci trhu s mlékem ve snaze zachránit špatně řízená zemědělská družstva. Toto její rozhodnutí považuji za počátek katastrofy.
Na našem trhu je mléka nadbytek. Normální by bylo, kdyby nepoptávka snížila koncovou cenu, takže by se draze vyrábějícím družstvům přestalo mléko rentovat, čili by zcela přirozeně výrobu mléka omezili a dali se na něco lepšího.
Vláda se ale cítí být moudřejší než spotřebitelé a výrobci, rozhodla tedy, že každý smí příští rok vyrábět jen tolik, co letos. Konkrétním detailům těchto omezení nerozumím a také jim rozumět nemusím. Stačí mi vědět, že nyní v naší zemi existují zemědělci (převážně se to týká soukromníků), kteří nemohou vyrábět tolik mléka, kolik prodají.
Vládní argument zní, že stejně tak je to v Evropské unii. To je pravda, ale právě kvóty jsou na Unii tím nejproblematičtějším aspektem. Že je evropská zemědělská politika prachmizerná, ví každý; projevuje se to například tím, že pohlcuje asi polovinu evropského rozpočtu. Konkrétně zemědělské kvóty jsou napadány z mnoha stran (například Dánskem, Británií) a budou pravděpodobně zrušeny.
Proč se snažíme z Evropy přijímat jenom to horší? Protože to někomu vyhovuje. V tomto případě zrovna družstevním lobistům. Za rok budou moci s kvótami obchodovat. Soukromí zemědělci si tedy od nich budou muset zakoupit právo na dojení. Zakoupit. Právo.
Je něco shnilého ve státě dánském.
Občas poslední dobou zajdu na Londě do lékárny, ale ne do té normální, leč do vonného krámku, kde občas prodává Katka. Hádáme se spolu o názvech různých kytek (má navrch) a já čichem testuji všelijaké čaje, co tam prodává. Když jsem tam chodíval dříve, tak se mi zdálo, že tam pořádné čaje nemají, ale teď docházím k závěru, že na tom co do sortimentu nejsou tak špatně. Obzvláště oceňuji vcelku slušný výběr čajů zelených.
Hlavně mě ale napadlo, že takový sáček zvláštního čaje (sáčky mají hezké a balí se to na místě; váží to na věčně odaretovaných lékárnických vahách:-) by mohl být vcelku uspokojivý dárek. Takže pokud ode mne někdo očekáváte nějaký dárek, tak se na Londu běžte podívat, co všechno můžete dostat.
12. prosince
Tentokrát na gymplu a soutěžilo se v Unreal Tournamentu. V celodenním sobotním klání jednotlivců zvítězil Aceman. V neděli se hrál turnaj družstev a nevím, kdo to vyhrál. Turnaj zorganizoval Golem Slaný, hlavním pořadatelem byl Fín.
Byl jsem se tam podívat jenom na chviličku, když se teprve začínalo. V jedné třídě v přízemí bylo nahuštěno na pár centrálních lavic asi sedm počítačů, okolo posedávala asi třicítka účastníků (spousta neznámých tváří), po očku sledovali hru. Unreal je taková dobrá střílečka. Já to raději nehraju, protože mi u toho bývá špatně a taky na to nemam čas. Tamní pařani u toho prý seděli celý víkend nepřetržitě (třebaže ne vždy v rámci soutěže). Nemůžu říct, že bych to nechápal, protože existují hry, které mě dokáží také na pár dní pohltit.
Zrovna tu mam AOE II a bojím se to nainstalovat. Ne že by mi to nešlapalo, to ne. Problém je v tom, že bych pár dní nespal asi...
Jak v knihovně s knihovnicemi sledujeme vývoj počasí, hádáme se o to, jak bude na Vánoce. Mnohá z nich je smutná, že zase nebude sníh. Já jsem už přestal evidovat kvetoucí rostlinky a smířil se s absencí sněhu. Ale je to otázka víry. Takže věřte, vytrvejte.
Jednou přece musí ten podzim začít!
Poslední bašta zbytečných dat, která se mi povalovala na disku, byly takzvané Temporary Internet Files (dočasné soubory sítě Internet), což jsou věci, které jsem se po stažení z netu tak nějak samy uchovávají na disku. Umožňují třeba čtení těch stránek, i když nejsem připojený, čehož zhusta využívám, jinak bych se nedoplatil.
Takže když jsem váhal, jestli je mám smazat, tak jsem nenašel odvahu. V neděli mi ale z ničeho nic kleknul Explorer, takže jsem ho musel natvrdo přeinstalovat. Světe div se, Temporary Internet Files se mi smazaly. Nyní je dva dny po té a já si pomalu uvědomuji, že si budu muset znovu projít tu spoustu stránek, které jsem navštívil během minulého půlroku a pak si je čítal offline. Každou chvíli mám chuť se připojovat. A to jsem ještě hodně rád, že jsem nepřišel o poštu.
Asi si budu muset zajímavé stránky ukládat.
11. prosince
Jirka byl postižen zákeřnou nemocí, která mu znehybňuje prsty a znesnadňuje tak dvě stěžejní činnosti. Jednak hraní na kytaru a jednak psaní stránek.
Pro mě je problém zejména to, že nehraje na kytaru, protože jsem po něm musel převzít všechny kytarové party, co měl hrát na koncertech. Asi si umíte představit, jak vypadají zkoušky, když je tam všeho všudy jedna kytara (moje) a ten, kdo na ní má hrát (já), neumí doprovody (skoro žádné). Prostě veselo. Takže místo třeba abych psal stránky nebo prostě dělal něco užitečného, tak si čtu a hraju na kytaru.
Jirka je na tom jinak. Díky své nemoci musí mít podle mě spoustu času. Stránky ale psát nemůže. Podle toho vypadá jeho deníček. Má tam napsáno "Zánět šlach" a je to jeho poslední zápis. To je skoro jako by tam napsal "umírám" nebo "upadám do bezvědomí". Na obsah stránek by to mělo vliv přinejmenším stejný.
Jak se mi líbil Michael Crichton podle knížek Pojídači mrtvých a Skandální odhalení, tak knížka Proud času se mu tvrdě nepovedla. Pustil jsem se do ní slibovav si zážitek z dobrého autora, ale byl jsem zklamán. Zápletka je trapně klasické cestování časem, obohacená snad pouze tím, že se děj odehrává v obou časech zároveň a že je to vysvětleno kvantovou fyzikou. A právě to, jak Crichton hloupě použil Feynmanovu myšlenku kvantového počítače, mě utvrdilo v myšlence, že ten Crichton vlastně ničemu pořádně nerozumí, jenom o všem píše. Mimochodem je autorem scénáře k Jurskému parku.
Celou dobu jsem měl pocit, že čtu scénář filmového thrilleru. Ono to tak asi bude. Až to bude v kinech, tak na to jděte, může to být dobré. Jenom mi vadilo, jak byli hlavní hrdinové naprosto bezcitní (ve středověké minulosti zabili zhruba padesát lidí) a omlouvali si to tím, do jaké se dostali doby. Fuj!
6. prosince
Šel jsem takhle dneska s poštou a stavil jsem se v sámošce pro ruskou zmrzlinu s rozinkami. Fungovala jenom jedna pokladna. Paní přede mnou měla na pásu spoustu věcí. Když na ní došla řada, řekla té pokladní, ať nechá zaplatit napřed mě, že toho mám málo. Prostě mě před sebe pustila. Fantasticky mi to zvedlo náladu.
Zmrzlina mi náladu ještě podpořila. To je ale krásný život!
Na Žluťáku rozkvetl asi tucet vratičů a nějaký bodlák. Zlatý déšť, řebříček, pryskyřník a sedmikrásky už ani nesleduju. Zato jsem ve spodní ulici našel rozkvetlý jitrocel. Zcela mimochodem upozorňuji, že včera bylo Mikuláše.
Chodívám na oběd do bufetu, který je pod radnicí (skoro naproti knihovně). Otevřeli ho někdy začátkem října a vaří tam česky (to znamená pět knedlíků namísto jednoho hamburgeru) a lacino. Chodím tam rád, třebaže tam mívají tropické vedro se stoprocentní vlhkostí.
Když jsem tam vešel v pondělí, zjistil jsem, že aktuální nabídka jídel už není vypsána křídou na tabuli, ale napíchaná na nástěnce. Tabule zmizela. Jak se vzápětí ukázalo, nebyla to jediná změna. Vybral jsem si hovězí polévku.
"Tu nemáme," pravila pani, "jak tam u toho neni cena, tak to už nemáme".
Aha! Je teda pravda, že tam ta cena nebyla. Potom jsem si chtěl dát něco s knedlíkem.
"A s kolika, s pěti?" zeptala se pani. Přitom nikdy dříve se neptala, dávala pět automaticky. Přikývl jsem. "No jo, ono se to teď počítá zvlášť příloha a zvlášť jídlo," reagovala na můj údiv. Bylo to mimochodem o pětikorunu dražší, než před týdnem.
Zatímco jsem se cpal, poslouchal jsem další lidi přicházející k pultu. Zpravidla reagovali stejně zmateně jako já a obě pani trpělivě vysvětlovaly zákazníkům systém zdokonalení jejich bufetu. Nejvíc mě zaujalo, jaké problémy jim dělaly aktualizace údajů na nástěnce. Přitom dříve stačilo přijít k tabuli a položku prostě smazat nebo křídou připsat. (Nemohu se ubránit přirovnání k počítačům -- hodně lidí se dnes snaží každou blbost tisknout na počítači, místo aby vzali do ruky pero.)
Dneska jsem se pani v bufetu ptal, proč byly zavedeny tyhle divné změny. Není to jenom záminka pro zdražení? Pani prý že neví, to majitel. "Tak tomu majiteli vyřiďte, že je to divný a ať to zavede, jak to bylo" naléhal jsem. "Co já bych mu řikala," pravila pani, "já tady od ledna končim".
Já tam asi končim dřív.
3. prosince
Často jsem se dříve dostával do situace, že jsem si potřeboval najít něco v internetu a nebyl jsem připojený. Proto jsem si vždycky v co největší míře data ukládal, abych o nic nepřišel. Ačkoli už půl roku připojený jsem, stále si všechno ukládám. Před týdnem na mě hard disk vyrukoval s hláškou, že už jako nemá místo. Byl čas na přehodnocení datové politiky.
Možná znáte ten pocit, jaký má člověk u nového počítače s relativně prázdným diskem. Zprvu jsem měl vždycky pocit, že mi musí spousta důležitých dat chybět, ale později nechybí téměř nic a i to málo, co je potřeba, se dá najít na webu. Vyzbrojen touto představou jsem se dnes pustil do mazání. Ne že bych to bral načisto, nechce se mi přeinstalovávat programy, ale bral jsem to dost drsně.
Těžko říct, čím je takový osobní hard disk více: zda archivem, pracovním prostorem nebo odpadkovým košem. Objevil jsem desítky souborů uložené kdysi v dobré víře, že se jimi budu později zabývat. (Je to jako komora nebo půda v domě plná "užitečného" harampádí. Před rokem jsem doma řešil podobný problém právě s půdou. Řešením bylo pouze naprosté vyklizení, které ale nebylo úplně naprosté, což nyní opět pociťuji mírným nedostatkem prostoru.)
Takže se na mě nyní směje půl druhého gigabajtu volného místa.
Lépe řečeno tyto stránky vyhrály listopadovou soutěž o nejlepší osobní stránky regionu na stránce www.slany.net . Ne, že bych to nějak prožíval, důležité však je, že jsem byl odměněn krásnou ikonkou. Posuďte sami:
Hurá.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/