archiv za měsíc jen 2004
27. 10. 2004
Když jsem loni jel Ohři na háčku s Darou, tak si to holka docela užívala. Ona je zvyklá háčkova aktivně, přitahovat, odlamovat, hlásit šutry, prostě radost. Každý kormidelník by to ocenil. Akorát se mnou měla problém. "Vezmeme to doprava". A po chvíli. "Doprava, Yuhů!". No jasně, má pravdu, zatáčím doleva.
A to pomíjím svůj styl řízení lodě, že to vždycky nejraději rozjedu směrem na kámen a v poslední chvíli uhnu. Pro háčka je to poněkud "napínavé". Ale o tom jsem psát nechtěl.
Teď si to se mnou užívá můj autoškolník. (Prostě lektor autoškoly, přijde mi to jako dobré označení.) Můj autoškolník je príma, ale taky si se mnou zakusí rozpačité chvilky.
Takže teďko jsme jeli do Klobuk. Už jsme tam jeli minule, tím pádem jsem věděl cestu. (Pominul jsem ovšem, že se dá jet různými cestami.) Za závorami stoupák. "Pojedeme doleva. Budeme blikat doleva," říká autoškolník. Tak fajn, blikám, i když mám pocit, že není blikat potřeba, je to skoro rovně. Autoškolník na to:
"Blikáme doleva."
"Pojedeme doleva."
"Do druhého pruhu."
"Doleva blikáme."
Trochu mě to zmátlo. Proč? Proč do druhého pruhu, když pojedeme rovně? Za námi to auta taky mátlo.
"Doleva blikáme."
"Pojedeme doleva. Srovnejte to. Neblikejte tam."
"No dobře, tak už to vezměte rovně doprava."
Já si ty strany prostě občas pletu.
23. 10. 2004
Normálně dneska na BBC mluvil nějaký člověk, který si udělal ovladač, kterým umí dálkově vypnout libovolnou televizi. Teda prý většinu televizí. Jestli jste viděli film Akumulátor, tak to by se hrdinovi hodilo.
Celá věcička údajně obsahuje databázi různých modulačních kódů různých dálkových ovladačů a má jedno tlačítko -- vypínací tlačítko. Nejsem si jistý, jestli jsem tomu pánovi dobře rozuměl, ale říkal, že to používá zejména v restauracích. To bych dělal taky. Normálně přijdu do restaurace a tam hraje televize. Znáte to -- prostě hraje, jenom tak, pro nikoho. Kdo si k televizi sedne čelem, tak má tu smůlu, že ji musí podvědomě sledovat. A ten, co sedí zády, má zase pocit, že mu něco uniká (neoprávněný).
"A to ty televize vypínáte," ptala se redaktorka, "i když tam hraje třeba rugby nebo fotbal a lidé se na to dívají?" A on řekl, že to ne.
19. 10. 2004
No potěš koště! Co budu pít? To bude zase depka.
18. 10. 2004
Ten vánoční zákusek bude náš tradiční koncert. Včera byla první zkouška (možná moc pozdě, ale to víte, čtyřicet procent kapely se flákalo ve Středomoří) a já si postupně uvědomuju, že ten koncert je jenom konec toho zákusku. Že to opravdové masíčko jsou ty zkoušky a to scházení se s lidmi, které mám rád. Poznávání nových tónů, akordů a souzvuků.
Stejně jako každý rok mám pocit, že to letos přišlo moc brzo. Taky mě pomalu už opouštějí iluze o tom, že v hudební oblasti někdy něco podstatného dokážu. Koneckonců jsem toho dosud za třicet let nic moc nedokázal, takže není důvod, aby se to změnilo. No a jak ta první zkouška přišla moc brzo, tak jsem zjistil, že jsem za ten půlrok nenašel žádnou novou skvělou renesanční koledu, kterých jsem loni po Vánocích chtěl najít deset. Před koncerty zase budu mít pocit, že zkoušek bylo moc málo a že to nějak uteklo. Život se, zdá se, skládá z nedokonalých událostí zažívaných nedokonalými lidmi.
16. 10. 2004
Jak jsem si bral citrón na čaj, tak jsem ho vytahoval z popsaného papírového sáčku. Citrón je ze zelinářství od pana Plavce, konkrétně tyhle citróny mi prodala jedna z jeho hezkých dcer.
Zajímavé na tom zelinářství je to, že tam nemají kasu. Veškeré transakce sčítají tužkou na papírové sáčky, do kterých potom balí zeleninu. Totálně kouzelné.
Koncem srpna jsem se (Yuhů) neudržel a řekl jsem panu Plavcovi jednou při odchodu: "Já jsem tak rád, že tady jste." Nějak jsem ovšem zapomněl dodat pointu, jak jsem to jako myslel (prostě okouzlení ze starobylosti a dobrých služeb, které zelinář poskytuje), takže jsem ho uvedl pěkně do rozpaků. Sebe taky. No nic.
Dneska jsem kromě šesti malých citrónů kupoval kilo cukru. Vždycky to kilo cukru přesypu do takové oranžové průheldné Pixly, vlastně je to cukřenka. Pak si vařím Liptonovy čaje do dvoulitrové konvice a z Pixly sladím cukru jedenáct lžiček.
Tu kilovku cukru, co jsem rozbalil, jsem tedy začal přesypávat. Překvapilo mě, jak rychle stoupá hladina, to normálně nedělá. Zarazil jsem se. Aha. Ten cukr se má sypat napřed do Pixly, ne rovnou do čaje.
Yuhu 2:00: nasypal jsem si do litrové konvice čaje asi půl kila cukru. Chtěl jsem to vysypat do Pixly, ale myslel jsem na blbosti a nasypal jsem to do konvice plné čaje.
Yuhu 2:00: co s tim?
Yuhu 2:00: Ještě mi bylo divný, jak rychle se zvedá hladina...
Medhi 2:01: :DDD Nechat vyschnout a rozdrolit :)
Medhi 2:01: Bude z toho čajový cukr
04. 10. 2004
No konečně mi vyšla aspoň jedna pěkná fotka. Ano, jsem to Yuhů. Více na stránkách Berušky.
Další fotky seskládal Vlčoun na stránky Pravdy.
01. 10. 2004
Cestou k Hradčanskému náměstí jsem si na dlažbě podle zvuku všimnul, že mi něco upadlo. Nebo že to upadlo =M=, který šel vedle mě. Ale neupadlo nám nic. Jenom jsem kopnul do brýlí.
Už tam ležely, teď drkotaly po dlažbě. Dioptrické brýle se zelenou obroučkou. Někdo je ztratil. Přemýšlel jsem, kam je položit, aby byly k nalezení. Vypadalo to, že jsou dětské. Jenomže tím, jak jsem do těch brýlí kopnul, tak jsem je poškrábal. A bylo mi to líto.
Někdy mám přílišný soucit s věcmi. Chtěl bych snad, aby se čas zastavil a všechny věci v plné kráse zůstaly a plnily svůj účel, často symbolický. Nejvíc se to projevuje u hraček. Když někdy zajdu na půdu, koukám po plyšovém lvu, který pomalu odumírá před očima. Už zdaleka není první liga a brzo dopadne tak, jako ty brýle. Ztracený ve světě, jehož čas patrně spěje do nekonečna.
Ty brýle jsme položili na bankomat, jak navrhnul =M=. Snad se jejich majitel/ka vrátí a najde je. Ale bude to marné, už jsou poškrábané.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/
