Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
ÚnorTak vida, kytaru už mám 13 let. LedenVždycky, když uklouznu na náledí, drak roztáhne křídla a v mžiku mě stabilizuje. Baví ho jezdit na mě. Hoví si v Yuhůlu a těší se na ještě větší zimu, to jsou prý plameny nejlépe vidět. V půlce ledna drak ochořel. Moc kroutil hlavičkou a vyklubala se z toho fraktura páteře, nic vážného. Ale zatím spinká doma. |
číslo 34 - leden 2003
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
19. února
Normálně tu cestu ujdu tak za dvanáct minut. Občas ale, když si přispím, jede kolem Egon do práce. Ten mě tentokrát odvezl k divadlu. Což vždycky dost pomůže, protože je to pak už jenom kousek a navíc Egon je povaha veselá.
Za divadlem parkoval Tač. Zrovna nastupoval, tak mě posadil do auta a že jako pojedeme na autobusák. "Taču," říkám mu, "autobusák je rozkopanej. Staví to v Žižkovce. Už půl roku." A jo, prohlásil Tač. To je aspoň vidět, jak nejezdí autobusem, ale vozí se ve svém podnikatelském autíčku. Tím autíčkem jsme objeli blok a na zastávce jsme ještě chvíli seděli v autě a kecali jsme.
To abychom zabili čas. Jak jsem jel k autobusu dvojím stopem, byl jsem na zastávce dřív než kdykoli jindy.
17. února
Bylo to smutné. Tramvaje skončily na Malostranské a dál nejely. Šel jsem na metro a pak jsem pochopil, proč tramvaje stály.
Do drátů troleje se křídlem zachytla labuť. Labuť je velká. A těžká. Mávala zbylým křídlem vyděšeně, ale nemohla se vyprostit.
Pod labutí stáli policajti. "Jak nemůžou přijet," křičeli do vysílačky, "dyk to sou požárníci ne?" Napadlo mě, že by labuť stačilo jenom trochu nadzvednout, aby se křídlo vyprostilo. Jenže trolej pod napětím nikdo ničím uzemňovat nechce.
Byl to děsný pohled. Opět se mě zmocnily výčitky nad civilizací, ve které žiju. Zapadnul jsem do metra, nevím, jak to dopadlo. Pamatuju si ten zoufalý pohled.
Pak se mi o tom zdálo. Někdo labuť nadzvednul takovým dřevěným bidýlkem, zaseknutá letka se uvolnila a labuť odletěla. Měla číslo 19, nevím sice proč, ale v tom snu ta labuť prostě měla číslo 19.
I v Praze bychom potřebovali to, co ode dneška zavedli v Londýně. Za vjezd do centra města se platí 5 liber (v přepočtu cca 250 korun). Kdysi to chtěl zavést primátor Kasl, ale jaksi ho nikdo nepochopil. Asi že u nás nemáme tolik kontrolních kamer, co v Londýně. Škoda, že Praha nezůstala po povodních uzavřená.
Mimochodem dnes byla otevřena trasa B. Na pláncích je žlutá, ale interiér zdobí moc pěkné bílé plechové kryty.
Probírali jsme cestou z oběda podvědomé působení sexuálních podnětů v reklamě. "Proč myslíte, že se auta časem zakulacují?" hodil jsem do pléna teorii o přebírání ženských tvarů karosáři automobilek.
"To jako myslíš, že za pár let budou mít auta kozy?" prohodil Martin. A Marián se přidal: "to pak se nebude říkat, že má auto výkon 500 koní, ale 1000 koz."
13. února
Pravděpobnost, že odpovím na email, se s každým odstavcem přijatého textu snižuje.
1. února
Jedu v noci přes Malou stranu tramvají číslo 22. Potřebuju se dostat na Hradčanskou. Dvacetdvojka staví na Mariánských hradbách, kousek od Hradčanské, musí se to dojít pěšky. Dá se to, ale možná bych pak nestihl 22.30 autobus do Slaného. Co ale kdyby na Malostranské zrovna jela tramvaj 18? Jenže co když nepojede -- to mi to pak ujede určitě.
Tak jsem rozhodl, že na Malostranské vystoupím jenom na chvilku z předních dveří, rychle se mrknu na jízdní řád a jestli osmnáctka nepojede, zase rychle nastoupím. Jenomže jsem zrovna stál vzadu ve druhém vagónu. Budu si muset na nějaké dřívější zastávce přeskočit do prvního vagónu. Třeba na Malostranském náměstí. No jo, ale tam už jsem! Tak hurá do prvního vagónu!
Někteří tramvajáci zvoní dlouho. Tenhle zvonil krátce. Sotva jsem vystoupil ze zadního vagónu a hnal se do předního, ozvalo se BZUK a dveře se zavřely. Hm. Hlavně, že to mám vymyšlené. Prostě průšvih, tramvaj odjela a já zůstal kdesi na Malé Straně.
Rozběhl jsem se za tramvají a zkusil jí stopnout v zatáčce. Odchechtala to. Nakonec jsem tedy v rámci důmyslné optimalizace přestupů běžel od Mikuláše na Malostranskou kolem dvou ministerstev a jednoho Senátu. Očima jsem sledoval povodňovou čáru ve výši očí. Osmnáctka mířící na Hradčanskou právě přijížděla přes most. Měl jsem štěstí.
Napadlo mě podívat se na ineternetu po svých předcích. Šel jsem zatím jenom po původu příjmení -- Janovský. Napřed jsem se dost motal mezi různými pochybnými servery nabízejícími zpracování kompletního rodokmenu za pouhých 29 dolarů. Pak jsem se dostal do archivu Mormonů v SLC a už to jelo. Napřed jsem našel pradědečka Antonína Janovského z Křivoklátu nar. 1847.
Antonínův otec se jmenoval také Antonín, nar. 1808, měl za ženu Alžbětu Ondráčkovou, brali se 1836. Otcem Antonína staršího byl nějaký Jan Janovský bez udání podrobností, co si vzal Josefu Vilímovou (v záznamech označovanou též jako Josef Vilim). U nich jsem se na dlouho zaseknul.
Z dalšího zkoumání bylo zřejmé, že mormonské údaje jsou jenom přepsané jakési nafocené archivy. Ti, kdo to přepisovali, se vůbec nestarali o souvislosti. Některé osoby se jim tam vyskytují duplicitně i triplicitně. Občas tam podrobnosti chybějí, občas ne, ale podle drobných detailů (např. děti) se dá poznat, že se jedná o tutéž osobu.
Takže Jana Janovského jsem nakonec identifikoval na jiném záznamu. Narodil se v roce 1753 v Budě u Křivoklátu a jeho rodiči byli Anna Kateřina Trusková a Josef Janovský. Bez podrobností. Zkusil jsem pátrat dál. Našel jsem Josefa Jana Janovského nar. 10. ledna 1709 v Křivoklátu. To by mohlo odpovídat. Jeho otcem byl Pavel Janovský nar. přibližně 1680 v Budě (asi u Křivoklátu) a dědem Jan Janovský zvaný též Jonáš.
Zkuste si najít rodokmen do sedmnáctého století, je to legrace.
Pozdější souvislost: U Jonášů, zápis z června 2003.
29. ledna
Že stopem se dá jezdit všelijak, jsem už psal. Nikdy by mě nenapadlo, že stopovat se dá i uvnitř Prahy. To bylo tak:
Jelo nás pět autem z Cibulky na oběd dolů do Košíř. Na silnici stál člověk a stopoval. Zdál se mi povědomý. David u něj přibrzdil a zastavil, ačkoli jsme byli plní. Mohl totiž něco potřebovat. Byl to pan Čejka, ten herec. "Díky, já chci jenom svést dolů," mávnul rukou, když viděl, že se nevejde. "Ono něco pojede," rozloučil se.
Docela mi bylo líto, že jsem v tom autě obsadil zbylé místo. Kdybych tam nebyl, tak bychom ho vzali. Ale to bych o tom zase nemohl psát. Přijde mi totiž zajímavé suplovat hromadnou dopravu stopováním.
28. ledna
Erik mě pozval na jednu lekci kurzu, kam chodí moji kamarádi z práce. Je to Kurz Dale Carnegie, to se asi nepřekládá. Předmětem kurzu je (mimo jiné) rozvoj osobnosti a komunikačních dovedností. Dost mě to zaujalo.
Hlavně mě překvapila přátelská atmosféra a týmové povědomí, které na kurzu panovalo. Skoro bych to přirovnal k Lipnické prázdninové škole nebo k setkáním evangelického sboru (ovšemže bez stupidních písniček).
Takže jsem dostal velkou chuť účastnit se naplno takového kurzu, doufám, že na jaře budu mít možnost. Zůstaňte na příjmu, budu referovat.
Tony Achmat (můj učitel angličtiny) byl včera večer tak hodný a odvezl mě domů. Cestou jsme si povídali o sebevědomí a on ho obhajoval. "Je dobré být sebevědomý, což si," jak Tony poznamenal, "Češi nemyslí. Ale není dobré být ... maam oknow". Tony si prostě nemohl vzpomenout na to pravé slovo. V tu chvíli jsme si nevzpomněli.
Až dnes ráno mi došlo, že asi myslel egoismus. Napadlo mě to v autobusu krátce po deváté když jsme projížděli Záfortenskou ulicí. Na Dejvické jsem se pak podíval na mobil. Sedm minut po deváté mi Tony poslal eSeMeSku: "Egoism is the right word". Tony bydlí v Záfortenské.
Tak to mě dostalo. Přenos myšlenek! Tony na to slovo přišel na stejném místě ve stejnou chvíli jako já. Úžasné. "It's impossible," šeptal jsem si nahlas, až se lidé otáčeli. Čekal jsem na autobus 217, seděl na bobku a snažil jsem se to pochopit. To mi nikdo neuvěří.
A pak mi to došlo. Esemesku jsem trochu špatně přečetl. Pochopil jsem čas sice správně jako sedm minut po deváté, ale ve zprávě nestálo 9:07. Bylo tam 21:07, včerejší datum. Tony na to přišel dvanáct hodin přede mnou. Špatně jsem si to vyložil. Zázrak se nekoná.
26. ledna
Můj drak Aliki je momentálně trochu nemocný (nic vážného, pouze fraktura páteře, dvojitá), a tak se mnou nemohl jít na film Dvě věže. Proto mě přemluvil, abych s sebou do kina vzal našeho slona Marka Ebena. Je dřevěný, velice moudrý a dostal za úkol drakovi Alikimu film odvyprávět.
Docela mě překvapilo, co všechno se dá v takhle velkém kině zažít. Slona taky. Seděli jsme v poslední řadě skoro v rohu, úplně v rohu ob dvě sedadla byl nějaký mladý lidský párek. Byli docela hluční. Dokud souložili, bylo to v pohodě, ale jakmile začali ťukat esemesky, raději jsem je požádal, jestli by to nemohli nechat na později. Slona Marka Ebena by to rušilo.
Od včerejška se Aliki všude chlubí, že zná Dvě věže z vyprávění od slona a chce je všem také vyprávět. Ačkoli je nemocný, přemluvil mě, abych ho vzal na párty, že prý musí vidět tygra a lidi. Tam se všem snažil vyprávět Dvě věže. V jeho pojetí znějí nějak takto:
Hobiti přišli k údolí, lehli si a koukali na olifanty. Olifanti byli obrovští, skoro jako draci. Měli na zádech velké stavby, to jsou ty dvě věže. Potom začali lidi na olifanty střílet. Olifanti běželi a troubili. Potom ten člověk s lukem spadnul do trávy a olifanti vyhráli.
Poslední dobou se často dostávám do situace, kdy si říkám: tohle stojí za zápis do deníčku. Jenomže si to nikam nezapíšu a časem to zapomenu. Nebo to jsou takové příhody, co postrádají pointu.
Tak třeba sedím v Mekáči ve Vodičkovce a najednou dostanu esemesku. "Nesedis náhodou v Mekaci ve Vodickovce," píše mi Eliška, "zrovna jsem jela kolem".
Nebo jsem přemýšlel, jak by to bylo fajn, kdyby metro nestavělo na Malostranské a Staroměstské, kdyby projíždělo jako zkraje ledna. To byl člověk za chvíli v centru.
Do všeho toho zmatku jsem se ovšem naučil vařit a jíst dvě nové věci: jogurtové tzatziki se zelím a horkou čokoládu. Oboje je náročné minimálně a chutné nadmíru. Není to ovšem nic proti tomu, kdy ve třech dnech zajdu na tři návštěvy a dostanu pokaždé špagety.
Strašný je na tom to, že si na jednu stranu stěžuju, že nemám moc času a nic nestíhám, na druhou stranu lítám po lidech a povídám si. Když ovšem večer přijdu z práce a pustím počítač s tím, že něco udělám, tak bývám tak vyflusanej, že se na nic pořádně nesoustředim. Občas to dopadne tak, že si ze zvyku pustim Starcrafty, ale místo abych hrál, tak nechám hrát počítače proti sobě a koukám, jak se mydlej. Popíjim ovšem k tomu tu čokoládu, když ji ovšem najdu.
Což mě vede k úvaze, že bych si možná zase mohl doma uklidit. Je zajímavé, že se mi tu opakují takové fáze uklizenosti s fázemi těžko popsatelného bordelu. Nechávám tomu volný průběh, pečlivě nepořádek sleduji a snažím se odvodit některé zákonitosti. Osobně si nejsem jistý, zda je dobré uklízet častěji než čtyřikrát do roka. Myslím, že to funguje jako na počítačovém disku -- znáte ta dva roky stará data, která nechcete smazat, protože "co kdyby se někdy hodila"? Takže dokud se programy neinstalují mezi data a dokud se knížky nezakládají prázdnými konzervami, tak se to dá vydržet. Nechávat věci tam, kde byly položeny, prostě nemusí být zas takový problém. Má to ale nevýhody: 1. na takovém disku nebo v takto obývané místnosti se nevyzná nikdo kromě majitele; 2. občas dojde místo. A koupit nový pokoj je (narozdíl od nového disku) docela problém. A ještě jedna nevýhoda -- pokoj se nedá fulltextově prohledávat.
Zrovna před chvílí jsem hledal etymologický slovník a nebylo to úplně triviální (byl pod peřinou). Potřeboval jsem si ověřit původ slova neteř. Domníval jsem se, že je to ne-dceř, ale samozřejmě je to jinak. Ve změti slovníkových zkratek jsem vyrozuměl pouze to, že si slovo neteř ve skutečnosti vymyslel Hanka a uvedl ho v nějakém plagiátu, načež zlidovělo. Asi bych měl napsat také nějaký plagiát. Češtinu jsem obohatil zatím o slovo "stylopis" a pokud nevíte, co to je, tak to znamená, že můj přínos je úměrný mé bezvýznamnosti :-) Mnohem víc mě například těší, že když se v Googlu hledají v češtině Čapkovi "roboti", jedna z mých stránek je na první stránce.
Vůbec jsem zjistil, že v poslední době používám na Internetu tak akorát Google. Fascinuje mě, jak je geniální. Dokonce jsem se kvůli tomu přihlásil do konference o optimalizaci pro vyhledávače. Jako bych neměl co dělat. To si ostatně teď myslí moji spolupracovníci, protože si v práci občas čtu Baldachýn na Novinkách a šíleně se u toho řežu, což mě přijde normální, neb je šílený a vtipný. Ti okolo Baldachýn čtou taky, ale neřežou se u toho tolik, asi jsou normálnější. A pak to vypadá, že pracují.
17.ledna
Konečně mi ty herojské řecké pověsti začínají dávat smysl (díky knize Nový boj o Tróju, viz níže). Když pluli Argonauti z Kolchidy přes Dardanely, chtěli se zastavit ve Tróji. Ale Trójané byli tak naštvaní, že jim skrze úžiny projíždí někdo cizí, že je prostě vyhnali. Argonauti se namíchnuli a přísahali pomstu.
Zakrátko se Héraklés s dalšími (včetně Nestora) tajně vypravili s malým kontingentem do Tróji, železnou (!) tyčí zbourali část hradeb, o které se dozvěděli, že je slabá, a vypálili město. Nepříliš významná událost, ale Trójany to s Řeky navždy znepřátelilo.
Takže když po několika desetiletích příliš vzrostla moc Tróje, Řekové se nakonec rozhoupali a zaútočili na ni patrně kvůli letitému nepřátelství. A to byl druhý útok, mnohem větší (podle Homéra desetiletý), který vedl Agamemnón.
Vždycky jsem si ty dva útoky pletl a děsně mě to mátlo.
Když jsem si u Kytičky kupoval nejlepší čaj Darjeeling, co tam měl, docela mě zarazila cena. Asi stovku za sto gramů. Ceylon od Jemči kupuju za 40. No ale koupil jsem to a pak jsem zjistil, že ušetřím. Je totiž tak dobrý, že si do něj (na rozdíl od Ceylonu) nedávám cukr a citrón, takže když se to přepočte, vychází to nastejno.
Američtí sportovní redaktoři na mě doráželi, jestli mám v Americe milého nebo jestli mi jde o peníze, ale podstatu věci, myslím, nechápali. Zdůrazňovala jsem, že neutíkám z politických důvodů, ale nemohla jsem nedodat:
"Každý, kdo si stěžuje na zdejší život, měl by odejít do Evropy, a pak by mu byly věci jasné. Do nějaké komunistické země, do nějaké socialistické země. Všechno by mu bylo jasné. Člověk pořád slyší stížnosti, jak je tady draho. Jděte do Francie a uvidíte. Ti zdejší demonstranti, ti nevědí, o čem mluví."
Karel Janovský-Drážďanský, Svobodná Evropa Slobodná Európa ... vydal Papyrus 1995, strana 206
12.ledna
Rád si čtu o starověku, zejména o Řecku. Zamarovský patří k mým oblíbeným autorům, psal o tom v sedmdesátých letech. Knížka "Objevení Tróje" na mě zapůsobila zejména úžasným životopisem geniálního Schliemanna, objevitele Tróje. Homérovy básně se ve světle archeologických vykopávek budily na světlo jako historické skutečnosti pozdní doby bronzové. V téže historické době vyvrátily Chetitskou říši a kulturu Kypru tajemné mořské národy, o kterých jsme se navždy měli dozvídat už jen ze sporadických egyptských nápisů.
Knížku "Nový boj o Tróju" od Eberharda Zanggera jsem si vypůjčil vlastně náhodou, ale jsem rád, že se tak stalo. Hodně věcí podává jinak a logičtěji než klasické tisíckrát opisované pojetí. Za prvé chetitský termín Achchijava nespojuje s Achajci (Řeky), ale s Aššuva (asie), potažmo s Trójou. Malý prostor, který Schlieman vykopal a prohlásil za Troju, je pouze akropole. Troja bylo označení celé oblasti a mělo v pozdní době bronzové mezinárodně-politický význam srovnatelný s Chetitií nebo Egyptem. Odtud vyšly "mořské národy", jak je pojmenovává jeden nevěrohodný egyptský nápis. Homér si v Illiadě mnoho údajů přikrášlil ve prospěch Řeků. A tak dále, důvod, proč o tom píšu, je ale postava Schliemanna.
Zamarovský chápe Schliemanna jako hrdinně geniální postavu. Ačkoliv měl ale spoustu předností, ve skutečnosti byly věci jinak, než jak sám udával (napsal si životopis). Pravda je zejména to, že měl obrovské množství peněz a byl dobrý obchodník. Dále už jde o mýtus. Neobjevil žádnou archeologickou lokalitu (např. Tróju rozpoznal Calvert, Schlieman do toho dával peníze), zdaleka nemluvil tolika jazyky, co udával (starořecky uměl pouze trochu), falšoval si deníky, přivlastňoval si cizí knihy a činil ukvapené závěry. Z jeho stínu se archeologie dlouhá desetiletí nevymanila.
Ovlivněn klasickým pojetím chápal jsem Schliemanna coby svůj vzor. Ještě že vycházejí nové knížky.
10.ledna
Potloukaje se po Slaném potkal jsem pana učitele Fořta, kterého jsem kdysi měl na matematiku a na fyziku. Ve vztahu ke mně měl krédo "Janovskýho je třeba neustále přesvědčovat, že je blbec," což mimochodem výborně fungovalo na srážení mého odporného sebevědomí, které je (nejen) v matice na škodu.
Pan učitel se mě zeptal, jak se mam, co dělám a potom se zajímal: "svobodnej, ženatej".
"Svobodnej," vyhrknul jsem, "samozřejmě!"
"Tak se rychle ožeň!" následovala jasná rada. "Než bude pozdě."
Tak to mě dostalo. Je mi dvacet osm, copak se musim ženit? "Všichni mi radí opačně," oponoval jsem, "abych se neženil. Proč bych se měl ženit?"
"Voni tomu nerozuměj. A víš proč?"
Čekal jsem nějaký rafinovaný důvod, ale odpověď zněla prostě: "Protože ve dvou se to lépe táhne."
Rozloučil jsem se a měl jsem o čem přemýšlet. Fořt mě naučil hodně matiky a fyziky. Programování, kterým se živím, mi také naordinoval on. Vždycky jsem měl pocit, že ví, co říká. Copak asi udělám s touhle radou?
8. ledna
Tu knížku jsem si vypůjčil, abych se o tom něco dozvěděl. Ale překvapilo mě, jak ubohou může mít "managerská" knížka úroveň. Bylo tam třeba:
Jakmile jsem si přečetl tyto výroky, čtení jsem skončil a začal jsem se zajímat, co je to za debilní knížku. Byla z roku 1989 a původem z Německa (pravděpodobně západního).
Věda o práci se od té doby asi docela posunula. Velmi se mi totiž vyplatilo sledovat rady z jiných knížek, např. mít vedle sebe "židle pro hosty". Sedíme v práci v bezvadné velké místnosti přes celé patro a mocenské centrum je uprostřed, kde není ani jedna skříň, ani jeden psací stůl.
Open Directory Project (projekt otevřeného katalogu) je katalog odkazů, který mimochodem používá Google. Něco jako Seznam nebo Centrum. Je to po Yahoo.com asi nejprestižnější katalog odkazů. Fígl je v tom, že kvalitu odkazů udržují sami čtenáři.
Například na stránce http://dmoz.org/World/Czech/Pocitace/Internet/Na_webu/Blogy/ je seznam českých "deníčků", kterým se teď moderně říká "blogy".
Protože ale stránka nemá redaktora, nové odkazy tam nepřibývají. Pokud někdo máte na netu trochu času a chcete dělat záslužnou věc, zkuste se tam zaregistrovat jako redaktor katalogu (odkaz nový redaktor). Stačí vyplnit pár věcí a poslat adresy tří deníčků s popisem. Podle toho, co tam píšou, to zabere pár minut týdně.
Post scriptum koncem ledna: zmíněná kategorie redaktora už má, je tam ale spousta jiných nespravovaných.
5. ledna
Vyhodil jsem Jehovisty za minutu dvacet sekund. Ve vší slušnosti.
2.ledna
Qánocům jsem byl dán drakovi. Jmenuje se Aliki a je:
A má:
Aliki mě všude vozí s sebou, resp. jsem jeho jízdní tvor. Když jedeme v metru, kouká po lidech. Děvčata se na něj culí, což mu nemálo závidím. Dělá mi děsnou ostudu. Včera ovšem utěšil miminko, které brečelo. Teď mi zrovna létá po pokoji, občas přistane na posteli. Je kouzelnej.
V Berouně Alikiho nejvíc bavilo létat s tygrem na zádech. Tygr patří Gendrimce, jmenuje se Muad-dib nebo tak nějak a Alikimu se přesně vejde na záda. A tak spolu létali.
Na Silvestra jsem byl v Berouně. U autobusáku mi bylo divné, že tam není lávka. Bývala tam. Druhý den jsem se dozvěděl, že ta lávka spadla den předtím. Na Novinkách byla její fotka, jak je spadlá v řece. Jen je mi divné, že jsem si nevšimnul spadlé konstrukce. (Aktualizováno: spadla loni během povodní, slyšel jsem nějakou fámu asi.)
Ještě než jsme jeli domů, koukli jsme se na medvědy. Bydlí v parku nad městem. Jsou tři a hrají si. Mají novou hračku, pagodu z klád. Místo aby na ní lezli, podhrabávají ji.
Už mě na to upozorňovali kamarádi, dneska mi už i Ivo přikázal dovolenou. Dokonce mi chtějí zakázat počítač. Neuvědomují si, že kdybych nebyl workoholik, tak by se nestihlo spustit to, co se spustit mělo a prvního ledna spustilo.
Nevím, co mám dělat. Mám se fakt týden flákat, abych pak stíhal ještě méně, než (ne)stíhám teď?
Postupným ignorováním Vánoc se mi podařilo ve zdraví je přežít.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/