Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
LedenDruhá polovička ledna už se dá přežít. Dokonce netopíme. Rozhodně to není taková krize, jak jsem ji popisoval počátkem měsíce: Od mrazu jsem už úplně ztuhlej. Nejsem sice takovej radikál, jako je Fín (ten by zimu zrušil úplně), ale docela mu závidím, že má v herně teplo. U mně v pokoji se k ránu teplota hrabe slabě nad šest stupňů. |
číslo 28 - leden 2002
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
26. ledna
vysvětloval mi kocour Ajči. "Nemohu pít z trubkových zapínacích pramenů, protože nemají klávesy ani kurzor. Nechci pít z nádob (jak z bílých, tak z těch z nechladného ledu), protože je v nich vody málo, a tak se může zkazit. Potřebuji louže nebo jezera."
Normálně ta kočka vodovodní vodu z misky odmítá. Pije venku ze zahradních nádrží, ze střech (máme konvexní) a asi i z louží. Jenže jak byly ty mrazy, tak venku všechno zamrzlo. Dával jsem mu vodu, ale on si postavil hlavu a vyžadoval jezero.
Nakonec to vyřešilo umělohmotné umyvadlo s deseti litry vody postavené na podlaze. Ajči vodu očuchal, nechal ji odstát a pak byl spokojený. Týden to bylo OK, ale jak skončily ty mrazy, už sem moc nechodí.
Tak hlavně že mám v pokoji na podlaze "jezero".
Ve volných chvílích si louskám knížku Jemný úvod do systému Unix. Občas jsou tam dobré pasáže:
Jméno souboru může být dlouhé až 255 znaků. Jediným nepřípustným znakem je lomítko... Nejlepší je omezit se na používání alfanumerických znaků.
A o kousek dál čtu:
Příklady jmen souboru:
Příklad nepříliš vhodného jména souboru:
.profile
Makefule
TeX3.11.tar.Z
*.*
Jak teď jezdím do Prahy, má to jednu výhodu (kromě spousty nevýhod, např. šílené ztráty času). Tou výhodou je, že v autobusech potkávám kamarády. No a hlavně kamarádky. S většinou z nich se dobře povídá. A já si rád povídám.
Tak třeba včera jsem jel do Prahy s Katkou. Protože jsme oba trochu zaspali, slunce už svítilo do nazelenalých polí. Autobus byl hypercourák, v ohradách se pásly ovce. Povídali jsme si o tom, co děláme za povolání. Zaujalo nás, jak moc se ta realita liší od toho, co jsme si představovali v dětství.
Vždycky jsem se děsil toho, že jednou budu muset vstávat v půl pátý a chodit na šestou do nějaké továrny. (Ve škole jsme zpívali "buď práci čest", což jsem chápal jako "buď v práci v šest".) Do "profesní orientace" jsem si psal, že chci dělat něco s matykou a fyzikou.
Naštěstí jsem se hluboce mýlil. Hlavní vtip je ale ten, že v době, když jsem si v sedmi letech usmyslel, že chci být učitel (protože jinou profesi jsem z praxe neznal), tak v té době ještě neexistovaly počítače a Internet. Kdyby mi někdo v té době řekl, že budu pracovat jako code-writter nebo počítačový grafik nebo lektor software, tak bych to naprosto nechápal. V té době by to znělo jako sci-fi termíny.
Katka to vyjádřila jednodušeji: "Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit pracovat v logistice. Ale baví mě to." Pak se autobus dokodrcal na Dejvickou a mě v tu chvíli překvapilo, že se do práce docela těším.
17. ledna
Když přemýšlím o tom, proč mě nějaká holka zaujme svou krásou, většinou přijdu na nějaký detail, který je rozhodující. Třeba oči, postava nebo nos.
Dneska jsem v metru viděl dvě holky, jedna měla housle. Ta druhá byla moc hezká, a tak jsem přemýšlel o tom, co je u ní rozhodující. Nebyly to oči ani vlasy, bylo to čelo. Obě holky vystoupily na Malostranské a já v tu chvíli litoval, že vystupuji až na Hradčanské. Šly asi na zkoušku nebo na koncert. Ukončily výstup a nástup, dveře se zavřely a čelo s houslemi zmizely za mramorovým sloupem.
V bazénu mě občas rozčiluje rádio Relax, které tam vyřvává reklamy a ohrané duc duc hity. Jak jsem si nechtěl kazit náladu, tak jsem si musel začít zpívat něco jiného. A zkusil jsem to pod vodou.
Jde to.
Zpíval jsem si Eňu, protože nic jiného by při plavání asi nešlo. Jakmile se otevře pusa, tak tón zaniká. Eňa právě zpívá hodně brumendem a pomalu (takže zbývá čas na nadechování), což prostě při plavání jde. A jaký jsem zvolil song? May it be ze soundtracku Pána prstenů.
11.ledna
Tak jsem na tom filmu byl. Přou se ve mně dvě stanoviska:
Film to byl dobrý. Knížku to ale (jako ostatně vždy) nemůže nahradit. Některé věci mě zklamaly (hollywoodské souboje, přetažená dramatizace), spousta věcí mě nadchla (Balrog, exteriéry, Bilbo, elfština atd.).
Doufám, že tento film přitáhne další čtenáře, aby se seznámili s nejkrásnějším příběhem všech dob. Na druhý díl si totiž počkáme rok; mnozí to možná nevydrží a začtou se. Naštěstí film docela sleduje dějovou linii, takže pokud jste viděli první díl Pána prstenů v kině, díl druhý (Dvě věže) můžete číst z papíru bez ztráty kontextu.
Tak jsem přemýšlel, zda mi Ježíšek nadělí diář, ale asi jsem mu to nenapsal nebo co. Každopádně jsem se dostal do situace, kdy diář začínám potřebovat. Projevuje se to tím, že si na jeden termín domlouvám běžně dvě akce. Pletu si dny, týdny a hodiny.
Takže si tu věcičku koupím sám. Jsem ale zvědav, jak dlouho mi vydrží. Já mám totiž jednu zásadní vlastnost: ztrácím papíry.
To se třeba projevuje tím, že pokud si chci něco opravdu zapamatovat, musím si to poslat mailem. Proč myslíte, že mám na stránkách mailovací formulář do mé pošty?
Také nevím, kde diář budu nosit. Ve které kapse. Bojím se, že pokud ho neztratím, tak jej budu všude zapomínat. Jako zapomínám mobil. V polovině případů, kdy já jsem někde v pohybu, si můj mobil hoví doma na poličce...
Každopádně se se mnou dějí divné věci. Začínám nosit kravaty, koupil jsem si mobil a přemýšlím o diáři. Ale nebojte: auto a televizi si v dohledné době pořizovat nehodlám.
Už dlouho jsem se chystal naprogramovat si takovou malou webovou aplikaci na zasílání novinek o změnách stránek. Odhadoval jsem, že mi to programování bude trvat tak deset minut: šlo přece jenom o jednu databázovou tabulku, přidávací formulář a dvě mailovací funkce.
Práce na tom programu mě nakonec stála dva večery. Když jsem o tom pak přemýšlel, tak mě to zarazilo. Proč tak dlouho?
Odpověď je ta, že jsem to neodfláknul. Většina mých dřívějších aplikací měla spoustu chyb, nebyly odladěné výjimky a data se nedala upravovat. Ono by to sice šlo doprogramovat později, ale zřídka se k tomu dostávám. Tentokrát jsem si ale udělal i střeva, ochranu heslem, nápovědu a dokumentaci. Skoro se divím, že to zabralo JENOM dva večery. Že by se ze mě stával programátor?
Jako každý rok. Sníh, kamarádi, led, přání a deskovky. Letos tam navíc byl i počítač, pouštěli jsme si dema ze Starcrafta.
Kdo to nevíte, tak Starcraft je počítačová hra. Vyrábějí se tam jednotky a posílají se na nepřítele. Nesmírně vzrušující, řekl bych.
Kdysi jsem Starcrafta pařil hodně, ale poté, co jsem třikrát porazil sedm počítačových soupeřů, mě to nějak přestalo bavit.
Teď se ke Starcraftu vrátil i Fín, (mimo jiné spoludržitel světového rekordu v nepřetržitém hraní), což je důležité, protože Fín šéfuje herně ve Willsonovce.
Mnohem zajímavější než proti počítačům je pařit to po síti. Protihráč nepřemýšlí tak debilně jako počítač, takže je to mnohem zajímavější.
No a Fína jsem zatím neporazil.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/