Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
ÚvodníkPadá listo. Opět jsem si vybral nějaký čas na čtení knížek, takže mi připadá, že sem píšu málo. Rok deníčkuAni jsem si toho moc nevšimnul, ale už je to rok, co píšu "deníček" na web. Za tu dobu jsem si na to zvyknul. Pozoruji, že je to optimální forma uschovávání a sdělování drobných postřehů. Jenom si myslím, že musí být pro normálního čtenáře velmi nudná, protože píšu o všem možném. A všechno možné prostě nemůže normálního člověka zajímat. Nebo jo? Taky jsem přemýšlel, že rozdělím deníček do několika rubrik (třeba jako Jirka přidal čtenářský deníček), ale pak by na nich nic moc nebylo, protože bych je všechny nestíhal psát. Také jsem uvažoval, že bych deníček celý převedl do databáze, která by umožňovala vyhledávání a řazení podle témat, ale bylo by to děsně pomalé a špatně by se mi to plnilo přes telefon. Rád si přečtu vaše názory. |
číslo 16 - listopad 2000
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
30. listopadu
Po několika měsících konečně ve skladu knihovny dokončuji vyřazování beletrie. Nyní přišla na řadu poezie. Většina básniček z těch knížek nestojí za nic, ale našel jsem ve vyřazované polici rozpadlou knížečku Sládka a jednu pocintanou od Seiferta. Tak třeba Sládek:
Oral v poli
pohvízdával
naši lásku
zaorával.A já v našem
trávu plela,
mhou jsem světa
neviděla.A mé srdce
jako skála
já už ani
neplakala.
Nebo Seifert:
Když sedával jsem u vikýře,
nahrbil kocour úzký hřbet,
že nebyl nepodobný lyře;
já zpíval mu a on mi před.Poslouchal kocour moje nářky,
které dnes dobře nechápu.
Šlapaje měkce na polštářky,
tančil na kraji okapu.Ach, už je dávno po kocouru,
myš sežrala ho, na mou čest!
Teď slýchám okapovou rouru
hrát v noci na rtech hvězd.
A těch skvostů je tam plno. Za korunu, nekupte to.
Na to, že je konec listopadu, dají se najít dobré kytičky. Dneska jsem zrovna koukal na palouk pod barákem. Našel jsem tam kvetoucí sedmikrásku, řebříček, nějaký pryskyřník, knotovku a cosi bílého brukvovitého. Nemyslím si, že by za to mohlo globální oteplování, spíš to bude tím, jak bylo letos rychlé jaro a studené léto, tak si ty kytky asi myslí, že už je jejich čas. Aspoň je co dávat holkám, koncem roku to vždycky byly jenom chryzantémy.
Šel jsem náhodou na úřad a odchytila mě tam jedna sekretářka (je docela príma, tak jsem se nechal). Že prý rozumím počítačům a já na to, že se to o mě říká. Tak jestli bych jí tedy nemohl pomoci změnit heslo do Windowsů. Měla otevřený Outlook, tak jsem chvilku nechápal, ale chtěla změnit to přihlašovací heslo Windowsů, které se stejně dá obejít escapem. Nuž pohoda, chopil jsem se myši, že to udělám a nastal zmatek.
Ta myš se chovala naprosto splašeně. Rezignoval jsem na ní a udělal to klávesnicí. Největší zdržení samozřejmě nastalo, když sekretářka vymýšlela nové heslo (asi čtyři minuty, ale to je normální). Pak jsem začal řešit zase tu myš.
Vždycky, když jsem pohnul tou myší, tak ukazatel nenabral rychlost, ale zrychlení. Takže stačilo cuknout rukou a ukazatel jel ještě chvíli. Bylo to o to divnější, že následný pohyb byl bržděný a ukazatel zpomaloval. Dal se tedy posouvat jenom velice jemnými záchvěvy myší. Trefte se takhle na nějaké tlačítko! Předtím to nedělalo, až když jsem vzal myš do ruky. Mám jednu ruku magnetickou asi.
Po restartu to přestalo. Stejně by mě ale zajímalo, co to bylo. Aspoň že fungovalo to nové heslo.
Dneska jsem se náhodou podíval na ciferník hodinek a pozoroval jsem sekundovou ručičku. Přišlo mi, že strašně pospíchala. Co pamatuji, tak sekunda byla vždycky delší, hlavně když jsem byl malej. Přemýšlím, čím to může být. Pravděpodobně to má co dělat s jakýmsi mozkovým centrem "chápání času". Posun v subjektivní délce sekundy je patrně způsoben nějakou změnou v uspořádání tohoto centra. Nebudu sem vypisovat teorie, protože jsou velmi málo ověřené, ale zajímalo by mě, zda podobnou subjektivní změnu pozorují i ostatní.
Šlapu si v úterý od ségry domů Navrátilkou, na protějším chodníku dvě postavy. Že byla noc a ticho, zaslechl jsem útržky hovorů a došlo mi, že bych mohl být užitečný. Byl to Boďa a Jindra Sadílek, rokovali nad integrálem ze tří ix na druhou a proč ta trojka zmizí. Byla půlnoc, šli ze školy. Přidal jsem se, zastavili jsme se a přišli na to. Opět jsem se ujistil v tom, že nemá smysl někoho učit integrály, když nemá zažité derivace. Jakmile si chtěli dojít pro tužku, raději jsem se disconnectnul. Nemá smysl trávit čas na spánek matematikou.
29. listopadu
Dneska jsem se v prodejně potravin nechal zatáhnout do diskuse. Rokoval jsem s paní Šrámkovou, zda lidé mají peníze na to, aby si kupovali hodně věcí. Prý nemají. Nikdy prý lidé neměli lidé tak málo peněz, jako nyní. Přitom to tak vypadá už tři roky a je to čím dál tím horší. Říkají mi to postupně všichni menší obchodníci, kterých se zeptám. Částečně za to prý mohou supermarkety, ale hlavně prostě lidé ty peníze nemají.
V částečném rozporu s tímto názorem je stav agregátních úspor domácností, jeden z hlavních ekonomických ukazatelů. Tyto úspory jsou u nás nyní obzvláště vysoké (dokonce tak vysoké, že s nimi makroekonomové vážně počítají jako se zdrojem budoucích investic). Jinými slovy lidé dnes šetří.
Na druhý pohled to v rozporu není. Lidé prostě šetří tolik, že nemají na normální nákupy. Pak mi ale dělá problém jiná ekonomická poučka: míra úspor by měla být tím vyšší, čím vyšší jsou negativní očekávání lidí (aneb má-li být zle, šetřím). Ale podle průzkumů veřejného mínění v české veřejnosti převládají pozitivní ekonomická očekávání. Vychází mi z toho následující postoj veřejnosti: teď je zle, tak budu šetřit a až bude dobře, tak to roztočím. Poněkud český přístup.
Omlouvám se za nudnou makroekonomii, ale to se mi opravdu honí hlavou, když pozoruji, jak Fín paří Starcrafty.
Dneska jsem potkal kamaráda Iva, který obvykle chodí po městě s houslemi. Je totiž městským kulturním referentem (nebo jak se to jmenuje) a aby to všichni poznali, tak s sebou nosí všude housle. Ovšem je třeba uznat, že na ty housle umí. Hraje v několika sdruženích, například ve Slánském komorním sdružení. Také hraje v ARTN, což je orchestr, který má zítra koncert v kapli na náměstí.
Proč o tom píšu: když jsem dneska Iva potkal, tak si na zkoušku do kaple opět nesl housle, ale dvoje! Proč máš dvoje housle, hulákal jsem na něj, ale on mě asi neslyšel. Trvalo mi pak dost dlouho, než jsem na to přišel: Ivo hraje většinou první housle, ale v tom orchestru ARTN jsou lepší hráči. Tak tam hraje housle druhé.
Za oknem slánského městského úřadu je televize, do které se promítají různá textová oznámení. Dnes jsem šel domů potmě, obrazovka mě upoutala. Zrovna tam byly výsledky měření kvality ovzduší. Měřící stanice je za divaldlem, měří se dvakrát denně SOx, NOx a prach. Samozřejmě mě zajímalo, zda byly překročeny imisní limity. A opravdu, dnes ráno v 7.30 byl prach 115, kdežto limit je 100.
Když jsem se pak ale zcela automaticky podíval na to, v jakých je to jednotkách, objevil jsem na obrazovce pouze tento údaj:
µ/M3
Kde µ je pravděpodobně permeabilita prachu a M3 bude tedy hmotnost Měsíce.
P. S.: Už je to opravené.
Že jsem na civilce v knihovně, tak mám ke čtení válečné literatury hned dva předpoklady najednou :-)) Minulý týden jsem přelouskal Poslední let pilota, což bylo o nějakém ruském pilotu Migu 25, který s tím migem uletěl do Japonska a požádal o azyl. Bylo to dobré čtení, ale místy příliš ideologicky proamerické.
Druhá kniha byla od Cornelia Ryana a jmenovala se Nejdelší den. (Doporučil mi jí Michal, tímto děkuji.) Pojednávala o spojeneckém vylodění v Normandii 1944, slavné operaci Overlord. Byla napsána tak pečlivě, detailně a široce, až jsem si říkal, že by se podle ní dal natočit skvělý film. Asi po dvou dnech jsem se dozvěděl, že takový film už existuje (ale neviděl jsem ho). Navíc podle jiné knihy téhož autora byl natočen film Příliš vzdálený most, který jsem viděl a doporučuji ke shlédnutí.
Teď jsem se pustil do Vietnamu a čtu Volání polnice. Asi jsem z té civilky dočista zblbnul.
25. listopadu
Mám už pár let účet v GE Capital Bank. Obvykle mi vycházejí vstříc. Nedávno jsem si tam zařizoval novou platební kartu. V bance jsem nečekal ani minutu. Karta mi po pár dnech přišla poštou, pak i PIN. Proč o tom ale píšu: u té karty byl papír s telefonním číslem, na němž se karta měla aktivovat. Ten papír jsem samozřejmě ztratil. Co teď? Jít se ptát do banky mi přišlo blbé, protože jsem se tam na to ptal, když jsem ten papír ztratil minule (ale určitě by mi to řekli). Tak jsem zkusil najít to číslo na internetu.
Věřte nevěřte, vyťukal jsem nejjednodušší doménu, jaká mě napadla, kliknul jsem na dva odkazy a to číslo jsem měl. Pak jsem tam zavolal a kartu mi aktivovali, i když jsem nevěděl ani číslo karty, ani číslo účtu (udělali to na jméno), stačilo vědět heslo. Pěkné služby.
Teďko v té bance rozdávají mobily, kterými lze účet spravovat. Stačí mít účet a příjem nad sedm tisíc (což nemám, protože civilka), podepsat nějaký papír a mobil je v kapse. Třeba zrovna ségra si ho tam šla vyzvednout a už ho má. Kdyby měla slánská pobočka otevřeno i po čtvrté hodině a kdyby se dal ten účet spravovat přes internet, tak už by GE Capital Bank neměla chybu.
Pointa: jak si tu kartu prohlížím, tak to hledané telefonní číslo je uvedeno i na ní.
Úplně bych zapomněl vylíčit, jak to bylo přínosné. Potkal jsem kolem poledne na náměstí Radka a šel s ním na oběd do Ungeltu, kde už náhodou čekal Tač. No a to víte, není nad to vychutnat si oběd s úspěšným podnikatelem. Je tedy pravda, že Tač si celou dobu stěžoval, že v mé přítomnosti necítí soukromí, protože prý všechno, co slyším, napíšu na stránku (čili sem).
Mimo jiné Tač povídal, jaké má starosti se spojkou v autě, čímž mě opět utvrdil v podezření, že auto je zbytečnost, s níž jsou jen starosti. Pokoušeli se mi s Radkem vysvětlit, jak je auto užitečná věc, ale nepodařilo se jim to. (Od toho je přece internet, aby se autem jezdit nemuselo. Přinejhorším si vždycky něco stopnu. Například jednou jsem stopnul zrovna Tače.)
Taky se mi pokoušeli vysvětlit, co je to spojka. Taky se jim to nepovedlo. Prý je to ta krabice, co jsou v ní ta ozubená kola. Já jsem myslel, že je to převodovka, ale to jsou prý takové ozubené talíře. Já jsem si myslel, že je to naopak, ale asi ne, nerozumím tomu.
Taky ještě musím zmínit, že Tačovi jako jedinému nepřinesli jídlo. Asi ho už znají? Tak mu to přinesli, až když si stěžoval.
20. listopadu
Možná už jsem to psal loni, ale děsně mi vadí, jak se už od půlky listopadu začínají po městě hrát vánoční písně a jak jsou všude ve výlohách barevný koule. Vždycky se mi líbila myšlenka prostých vánoc omezených na tři dny. Líbilo se mi křesťanské pojetí vánoc - svátek narození Ježíše. A myslel jsem si, že mám právo kritizovat všechny, kdo propadli konzumu. Jsou to přece oni, kdo velebí televizi, žrádlo, konzum, prostě věci, které k vánocům nepatří.
Ale pravděpodobně se mýlím. Právo kritizovat to nemám, protože dnes je česká vánoční kultura už taková. Patří k ní televize, žrádlo, kapr a stromeček. Vánočním symbolem dnes už není betlém, ba ani papírový řetěz, ale skleněná koule. Místo zpívání koled je dnes normální a běžné (a tedy správné) sledování přiblblých televizních pohádek.
Za posledních padesát let se prostě české vánoční symboly a rituály posunuly kamsi jinam. Trochu za to mohou komunisti, kteří se snažili z vánoc vytlačit jakoukoli stopu spirituality (zdůrazňováním pohanských symbolů a rituálů, např. pečení kapra, lití olova, zdobení stromečku) a prvotního významu (Ježíše se snažili nahradit dědou Mrázem). Samozřejmě hlavním důvodem je to, že lidé v porovnání s minulostí nesmírně zbohatli, a tak si mohou dopřát.
Nyní už je pouze otázka, zda se do této kultury pokusím asimilovat, nebo zda proti ní budu bojovat. Zatím bojuji bojkotem televize, vánočního pečiva a taky bojkotem uklízení.
Nesli jsme z knihovny nějaké vyřazené regály do depozitáře muzea. Napřed jsme skoro zastavili dopravu v té ulici pod náměstím a pak jsme regály strkali dovnitř oknem. To byla ještě pohoda. Pak ale pan Moucha, co to řídil, rozhodl, že ten největší regál musíme postavit na jiný regál, který už byl vysoký dva a půl metru. Byli jsme na to jenom tři, takže ke slovu přišly prastaré metody.
V tom depozitáři byla spousta krabic s archeologickými nálezy. Na krabici bylo vždycky napsáno odkud je a co v ní je. Třeba jako "zvířecí kosti" nebo "římská dřeva". Stovky krabic. Inspirující prostředí.
Ten regál jsme zvedali postupným podkládáním. Vždycky jsme jej na jedné straně zvedli a podložili nějakou bednou. Nikdy bych nevěřil, že se dá tak obrovská dřevěná regálová obluda tímto způsobem vystrkat ve třech lidech tři metry vysoko. Pan Moucha tomu říkal "egyptské stavitelství".
Všichni si stěžují na malou volební účast ve druhém kole senátních voleb. Prý byla opět dokázána zbytečnost senátu. Tak nevím, co to s tím má společného.
Senát totiž není zbytečný. Jeho role je hlavně stabilizační. V obdobích klidu, v jakém se třeba nyní nacházíme, je opravdu skoro zbytečný. Ale až tady někdo bude zase dělat vítězný únor, tak se senát bude hodit. Se senátem se totiž puč dělat nedá.
Vezměte si třeba, že by ve volbách do poslanecké sněmovny zvítězily nějaké dvě strany, které by spolu měly ústavní většinu. Ty by pak prostě mohly udělat ústavní zákon o vedoucí úloze koalice ve státě. Samozřejmě by se to jmenovalo nějak hezky, ale znamenalo by to zhruba "nejsi v národní frontě, tak chcípni". Takový zákon dnes ale díky senátu projít nemůže.
Další pojistka spočívá v tom, že senát je nerozpustitelný. Nikdo totiž neví, co se může stát s dolní sněmovnou. Jako pramen politické moci je dolní sněmovna náchylná na politické tlaky, čili i z dlouhodobého hlediska labilní. Kdyby přestala fungovat nebo se rozešla, nebude tu bezvládí, protože tu bude senát.
Až tady zase někdy bude někdo dělat puč, tak první, čím musí začít, je zrušení senátu. Tlak sdělovacích prostředků, které se dnes snaží vyvolat ve veřejnosti protisenátní náladu, považuji za nanejvýš nebezpečný. Protože bude-li taková společenská nálada, budou to mít pučisté velmi jednoduché.
Samozřejmě, že by provoz senátu mohl být levnější. (Stejně jako by levnější měl být celý stát. Přibližně o polovinu. Ale to už jsme u rozpočtu, ten proberu někdy příště.)
Dnes jsem si v knihovně všimnul hasicího přístroje. Nikdy se nepoužil a evidentně jenom překáží...
Stávalo se mi to u melodií, teď se to posunulo na slova. Když jsem poslouchal nějakou hudbu, cítil jsem většinou cukání v prstech levé ruky, která se jakoby chtěla chopit měnících se akordů. Někdy jsem si i vybrnkával pravou rukou. Říkal jsem tomu pro sebe "chápání hudby".
Má to asi něco společného s uspořádáním nervových drah. Když se něco učím ve vazbě na nějaké pohyby, tak se ty pohyby asi nedají odstranit z chápání dané věci. Možná, že o hudebních akordech nepřemýšlím ve svém mozkovém centru pro hudbu, ale že je "vymýšlím" někde v oddělení pro levou ruku.
Posun, který teď pozoruji, se týká psaní na klávesnici počítače. Občas, když mimochodem pomyslím na nějaké slovo, cítím zaškubání v prstech, které se chtějí rozběhnout po klávesách. Říkám tomu "osahávání slov". (Moje mozková teorie tím padá, protože pak bych o písmenech musel přemýšlet někde na propojení pravé a levé hemisféry, což není pravděpodobné. Asi bych měl vymyslet nějaký pokus, který by to ověřil. Je ale fakt, že slabiky, které píšu dvěma rukama, častěji obsahují chybu kvůli nesprávné synchronizaci.)
15. listopadu
Dneska mě Ajči naštval, ale měl pravdu.
Šel si ke mně pro mlíko. Protože měl v hrnku ještě trochu starého zkyslého, tak mě požádal, ať mu dám nové. Zběžně jsem hrnek umyl (vcelku důkladně, leč zběžně) a nalil jsem mu nové z červené krabice. Když jsem to dělal, měl Ajči radost a poskakuje kolem pěl Yuhůovi chválu. Pak se chtěl pustit do pití, ale najednou se odvrátil a mlíka se ani nedotknul. To mě zklamalo. Otevřel jsem kvůli němu novou krabici a on si ani nelízne!
Ukazoval jsem Ajčimu, že to mlíko z krabice je dobré, ať se z hrnku napije. On mi řekl, že z krabice je možná dobré, ale ať si přičuchnu k tomu jeho hrnku. Měl pravdu, smrdělo to. Hrnek jsem totiž umyl pouze uvnitř, nikoli zvenčí. Ode dneška máme tedy nové kocourovo lidské právo: pít z čistého nádobí.
13. listopadu
V osm ráno jsem se na chvilku projel na kole, pak jsem si celý den četl. V půl jedné v noci jsem se pak znovu projel na kole (u Zlonic jsem trošku zabloudil) a šel jsem spát. Máme to my buržousti ale krásný život!
A co jsem četl: Apollo 13, knížku, podle které byl natočen film. Ten film jsem neviděl. A možná proto se mi ta knížka tolik líbila. Měl jsem hodně času na uvědomění, jaké podivné fyzikální vztahy fungují ve volném vesmíru. Myslím, že kdybych se jenom díval na film, spousta důležitých detailů by mi unikla.
Šlapu si takhle v pátek z práce po náměstí k bráně. Všiml jsem si starosty, jak nese konev. Došel na úřad, konev tam naplnil a běžel zalít lípu, kterou tam s nějakými lidmi před tím zasadil. Otočil se s tou konví třikrát (minimálně). Nechci to nikomu vnucovat, ale myslím, že máme zajímavého starostu.
Technický pokrok asi nezastavíme, stavební pokrok také ne. Všem kamarádům oznamuji, že až půjdou za pár let na Vyhlídku, místo idylického pohledu na Středohoří a tichou krajinu spatří pravděpodobně pár metrů pod sebou obchvat silnice číslo 16. Jsem zvědavej, kam bude celé Slaný chodit sáňkovat. Ale asi je to lepší, než když nám ta auta jezdí městem nebo kdyby nám měla jezdit hned kolem domů. I když ve městě jsme na ta auta už tak nějak zvyklí.
No nic, ať žije silnice do Velvar!
1. listopadu
Je na čase zrušit monopol pošty. Jako další argument přináším legrácku z webových stránek www.ceska-posta.cz. Hledal jsem, kolik stojí dobírka. Podívejte, co jsem našel:
"Informace uvedené na našich stránkách zahrnují jen ty nejdůležitější charakteristiky nabízených služeb. Podrobný popis je uveden v poštovních podmínkách, které jsou k nahlédnutí na kterékoliv poště."
K čemu je potom Internet, když si můžu zajít na kteroukoliv poštu?
Pro neslaňáky: máme novou sochu Masaryka na náměstí. Když jsem ji prvně viděl odhalenou , tak jsem si myslel, že jim ten beton v podstavci neuschnul a že to trochu prosakuje. Na tom mramorovém obložení Tomášovy stojny jsou totiž tmavé fleky. Vypadá to fakt dost zvláštně a vcelku bych se divil, kdyby to byl záměr.
Jinak pan Masaryk vypadá vcelku sklesle, dívá se do země a je bez pokrývky hlavy. Jako by z něj čišela pokora. Mám pokoru rád a velmi si jí vážím, ale zrovna u zakladatele státu mi to neladí. Aspoň mu měli dát klobouk nebo čepici. Nebo by se mohl koukat dopředu a ne dolu. Vcelku mi to přijde málo originální. Je to takové odfláknuté a málo do detailů, občas je vidět, kde uklouzlo dláto. Myslím si, že když už jsme stavěli Masarykovi sochu, že jsme mu měli dát klobouk a koně.
Normálně jak napršelo a dneska do toho trochu zasvítilo sluníčko, tak mi před domem rozkvetl řebříček. Lístky má svěže zelené a kvítky bílé. Odolal jsem pokušení a neutrhnul jsem si ho do čaje. A to je prvního listopadu -- bude jaro asi.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/