archiv za měsíc ervenec 2004
27. 07. 2004
Tak máme zase s Drakem dilema, jestli Ohři pojede v sudu nebo na lodi. Loni se ukázalo, že moc plavat neumí (ačkoli se vytahoval) a Láďa ho před utonutím po cvaknutí zachránil na poslední chvíli.
Yuhů děsně kecá. (Pozn. edit. drak Aliki.)
Zítra se uvidí, jestli se vejde do sudu.
Ale užili jsme si teď čtyřdenní jižní Čechy. Stopli jsme 12 aut na trase Praha - Podivná autoopravna na Staré benešovské v dešti - Tábor - Jindřichovo Hradec - Albeř - Klášter - Landštejn - Slavonice - Jihlava a domů.
Stop je život. Čechy jsou světový unikát.
19. 07. 2004
Levé oko jsem prvně otevřel před třiceti lety. Málem jsem ho včera otevřel taky naposled. Našteští se špička letícího srpu zasekla jenom do kořene nosu. Jsem teď drsný krasavec.
A co že jsem to vyváděl? Ale normálka. Jenom jsem žal třezalku a napadl mě takový zlepšovák. Ostatně -- nebyl to až tak dobrý nápad.
16. 07. 2004
Prohlížel jsem si zrovna dneska v katalogu Hudy různé skoby, sedáky a lana a přemýšlel jsem přitom, čím to je, že mě lezení nikdy nelákalo. Teda ono to je asi tím, že jsem padavka.
Ovšem toulaje se v pátek qečeru od Velvarky nahoru jsem z dálky zahlédl stopaře na úplně debilním místě. "To je nějaký amatér," řekl jsem si, každopádně měl na batohu patrnou přilbu, lana a skoby. Fakt stál na divném místě. Já strašně rád dělám chytrýho a jak ve Slaném potkám stopaře, tak mu radím, kam si má stoupnout. Tak jsem přišel blíž a on to byl Richard.
Jedná se o dost velkého šílence, z mých kamarádů je to největší cestovatel. Žádný stopařský amatér. Dlouho jsme se neviděli. Zrovna jel z Dolomitů po třech týdnech domů do Zlonic a stěžoval si, že na nejlepším placu zrovna stojej chlupatý. Proto stál na tak blbém místě až u Labutí. Tak jsme pokecali, zatímco mával.
S Richardem mám největší lyžařský zážitek, když jsme na běžkách off-roadem náhodou zdolali jizerský Špičák. Zdůrazňuji ten off-road, to znamená terénem lesem přes zasněžené balvany. Byl to asi toho typu prvovýstup. Ale zase je pravda, že nikdo jiný než já s Richardem není dostatečně šílený, aby kdy něco takového podnikal.
Kecali jsme o rakouských pumpách, když Richardovi zastavil stříbrný vůz (značku po mně nechtějte, to nerozeznávám). Cestou domů kolem nemocnice jsem pak ještě viděl tři hajzlíky, jak přelejzaj plot nemocnice a jdou do areálu něco podnikat. Je zajímavé, že přelézali na tomtéž místě, jako jsem před dvaceti lety přelejzával já. Zajímalo by mě, jestli je to mem předávaný v populaci hajzlíků, nebo náhodná konvergence.
Na Hájích jsem přemýšlel, čím to je, že je tam zase tolik bezinkového podrostu jako tam bylo, když jsem byl malý (a pak zase nebylo). Asi cikáni přestali vždycky na jaře za obecní prachy Háje vysekávat. Stejně to nemělo šanci, aby to zase nezarostlo. To by se tam muselo porazit dost stromů (což by neškodilo) a začít sekat tráva.
Normálně jsem o tom nechtěl psát, protože je to smutné moc a navíc to může vyznít jako klišé. Ale já jsem Karla Zicha opravdu považoval za našeho nejlepšího zpěváka a kdo mě zná, ten to ví.
Normálně jsem měl noc ve dne, to tak u mě bývá. Soustředil jsem se ve spánku na pulzování krve v břiše, na pozadí povídalo BBC. A pak byly zprávy a ty mě probudily tak nepříjemně, že ta krev najednou začala pulzovat úplně jinak a ačkoli jsem byl hodně ospalý, nejednou jsem nebyl vůbec. Koukal jsem do stropu, sledoval mravence vylétávající z pukliny a nevěřil tomu, že umřel.
Znáte od něj písničku Lásko vrtkavá? Je to snad to nejlepší, co se Spirituálem (a možná vůbec) nazpíval. Na Zichovu počest se ji naučím.
14. 07. 2004
Když nefunguje mail, ještě tu je http, prostě web. Před chvilkou jsem odepsal Míše, ale ono jí to asi nedorazilo, protože napsala mail:
Sakra prace! Prislo mi na mobil oznameni, ze mi pises, tak jses se pripojila a ono kde nic, tu nic. Uz pul hodiny. Tak ja nevim, kde se ten mejl toula... :-(
Takže tady to máme:
Ahoj Míšo,koukám, že jsme na tom podobně. Nálada nic moc a léto nic moc.
Rád tě uvidím a pomůžu ti s čímkoliv. Ale nevím, kdy. Tenhle týden je to bída a příští to bude ještě horší. Ach jo. Pak je voda.
K promoci gratuluju. Já jsem byl na promoci Gendrimce, moc jí to slušelo.
Malinkého kocourka si pořiďte :-)
měj se krásně a díky za mailíka. Kdybys někdy měla cestu přes Slaný, tak dej vědět, pokecáme třeba jen na hoďku.
Dušan
13. 07. 2004
Vždycky když mám nejvíc práce, si nakoupím nejvíc čtení a nasmlouvám nejvíc další práce. To je asi nějaké pravidlo. A pak, když už mě ta hlavní práce nebaví, tak se najednou ta jiná vedlejší práce stává jakoby zábavou. Podobné je to při učení na zkoušky. Vždycky jsem si během učení našel spoustu důvodů, proč je potřeba zrovna teď umýt okna nebo přesazovat kytky.
Koupil jsem si při pondělku samozřejmě Respekt a že nemůžu v knihovně sehnat trojku Harryho Pottera (vlastně ne, nemůžu se dostat do knihovny), tak jsem si trojku Harryho Pottera prostě koupil. Je to jednodušší. Už ho čtu podruhé.
Občas si nadávám, jak málo čtu. Akorát jsem si teď uvědomil, že jsem za červen přečetl dva Childy (oddechové jako-detektivky), zajímavou knížku o embriologii O vědcích a vejcích, půlku sebraných francouzských kronik, Harryho Pottera dvojku (podruhé), Fimfárum, podstatnou část Erica Meyera o CSS a sociologii žurnalistiky (trochu moc ukecanou, tak jsem přeskakoval). Jak jsem měl dost důležité práce, tak jsem si od ní zkrátka rád odbíhal.
Subjektivní pocit, že bych měl víc číst, zřejmě vůbec nesouvisí s tím, co ve skutečnosti číst stíhám. Prostým faktem je, že bych chtěl číst mnohem víc. Z toho chtění pak asi vyplývá pocit nevyčtenosti.
12. 07. 2004
V čekárně se zvedly čtvery zraky, jak jsem s opuchlou pusou vylezl z ordinace. Co viděly, je moc nepotěšilo. "Nashledanou," utrousil jsem. "Nashledanou nashledanou," odvětila ta rodinka. Přes skleněné dveře jsem viděl, jak jsou děti z návštěvy zubaře vyplašené. Zhmotnělý děs. Slitoval jsem se tedy, naklonil ze dveří hlavu zpět a s pokusem o úsměv jsem pravil: "Nebojte se, je to super." Taky že to bylo super. Máma vždycky říkala, že nejlepší zuby jsou vytržené zuby.
Když mi huba ve tři rozmrzla a nebolelo to, rozhodl jsem se napsat si na kartón od košile velkou ceduli -- MB -- a na druhou stranu Sobotka. Cestou na plac kolem závor jsem si zpíval "nad sklenkou vodky, hraju si s revolverem". Pán a pani, co šli proti mně, slyšeli "revolverem" a odpověděli "dobrý den".
Seběhl jsem z dálnice k jičínské výpadovce. Šel proti mně Ukrajinec, co pomáhal v Seznamu s přestavbami. Myslím, že to byl on. "Konéčně v Boleslavi" řekl , když viděl stopovací ceduli. Na odpověď jsem se ovšem moc nezmohl.
"Jo, Šrámkova Sobotka, to znám," rozpovídal se řidič na jičínské silnici, "to už je tam dlouho, každej rok". Ale ukázalo se, že není rodák, byl z Plzně. Vyhodil mě v Sobotce u spořitelny. Potkal jsem Gendrimku, zašli jsme na večeři do nejpomalejší restaurace v Čechách (jmenovala se Pošta) a nestihli jsme začátek závěrečného vystoupení.
Občas jsem pyšný na svůj národ. A na svůj jazyk. Tak krásný zážitek, jako byl Večer dílen na Šrámkově Sobotce, už jsem dlouho neokusil. Dobře jsem si zapamatoval jméno recitátorky, která nadvakrát zapomněla text, přesto z toho dechberoucí improvizací udělala nejlepší vystoupení. Jmenuje se Lenka Klárová. Ještě o ní v hereckých kruzích uslyšíme.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/