Deníček Yuhůův, archivDeníčky z měsíců:Ještě starší deníčky:2004: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec 2003: 36, 35, 34, červen, červenec, srpen, září, listopad, prosinec 2001: 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18 E-mail:
janovsky@gmail.com |
Zima?V poslední době mám zimu trochu raději než dříve, snad protože jsem se trochu více naučil lyžovat. Takže ačkoli mi sníh nevadí, docela se těším na jaro. |
číslo 19 - únor 2001
http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm
28. února
Tak jsme s Jakubem přemýšleli, že každého z nás přijde sčítání lidí průměrně na 250 korun skrze daně. Když už je to tak drahé, tak už to asi vyplním správně.
Zkusil jsem další knížku od autora Jurského parku a musim říct, že to bylo zpočátku blbé, pak ještě horší, ale konec perfektní, takže doporučuji. Zejména si užijí příznivci měkké sci-fi, logiky a náhlých zvratů, jak je ostatně u Crichtona zvykem.
Minulý pátek jsem si udělal prvovýstup jižní stěnou na umělou sněhovou horu, jež se tyčí na slánském náměstí. Bylo pravé poledne. Slunce mi mohutně pálilo do čela; přemýšlel jsem, jak asi musí být Masarykovi, který stál pár metrů ode mne ve stejné výšce. Strávil jsem tam pózováním asi deset minut, vrcholovou knížku jsem nenašel, tak jsem slezl.
Až v sobotu mě napadlo, že jsem měl na vrcholu postavit sněhuláka s beranicí. Mohl by symbolizovat Klementa Gottwalda (proruského vlastizrádce a vůdce pučistů), aby vedle Masaryka vynikla jeho pomíjivost, až bude tát. No ještě že jsem ho nepostavil -- mráz trvá už týden.
Pan Čapek (člen protikomunistického odboje, viz níže) o soše Masaryka prohlásil: "Vy ho máte jenom na náměstí, my ho měli v srdci." Doufám, že se mýlil. Už aby ten sníh roztál.
23. února
Někdy ho považuji za suchara a někdy ho nemám moc rád. Obývá přízemí, dává jíst Ajčimu, provozuje zahrádku, je v důchodu (čili kouká na televizi) a dost často má chuť se hádat. Normální stav, ne?
Dneska mě ale dostal. Nechal si přinést z knihovny knížku O mužích, na které se zapomnělo (od Miloslava Čapka). Dal jsem mu ji v půl páté s tím, že bych si jí chtěl také přečíst. V jedenáct mi ji vrátil s tím, že ji má přečtenou. 310 stránek -- Hm. Ještě jsem stačil vyslechnout názor, že ten autor je blázen. Proč ne?
"Venku padá sníh," říkal koukaje z okna, "ale hned to zase taje," dodal. Ani ne za minutu jsem šel k popelnici. Sněhu bylo patnáct čísel. Tatínek má zvláštní schopnost bagatelizovat meteorologické jevy, obzvláště pokud jde o srážkovou činnost. V rozhovoru o houbách pro Slánské listy kdysi prohlásil, že léto roku 1997 bylo extrémně suché (záplavy na Moravě byly v roce 1997). Zkrátka dokud je skrze déšť vidět, tak neprší.
V úterý jsem byl u ségry. Prý jí tatínek v pondělí volal. "Nevíš, na co chtěl nalepovací knír?" zeptala se mě. Přiznal jsem, že nevím. Také ho po mně chtěl. Když si hraju na ty trpaslíky (myslel Gawaina), tak bych mohl nějaký falešný knír mít -- ale nemám.
Někdy, když tátu vidím, jak přežívá u televize, si říkám, že bych takhle nechtěl dopadnout. Ale kdo ví, jak dopadnu? Zdalipak budu v jeho věku provozovat rychločtení a shánět převleky?
Knížku "O mužích, na které se zapomnělo" napsal Miloslav Čapek. Ten byl hostem ve středu v knihovně na Čaji o páté. Přemýšlel jsem, že si tam půjdu poslechnout jeho povídání, ale nakonec jsem se rozhodl jít si domů lehnout. Teď toho trochu lituji, ta knížka je zajímavá, zajímavý musí být i její autor. Je to takový starší děda.
Protože jsem ale nosil židle, tak jsem začátek besedy viděl. Byl tam i slánský starosta, který mi ještě před začátkem totálně zlepšil náladu (ukázalo se totiž, že má ještě méně času než já, ale nese to statečněji než já). Starosta měl úvodní slovo víceméně o tom, jak zapomínáme na padesátá léta a jak tehdy prý bylo stejně sychravé počasí, jako je teď.
Pak už jsem šel domů. Ale je fakt, že na padesátá léta zapomínáme. To, co nám provedli Němci za okupace, v paměti národa přežívá snadno. Mnohem horší zvěrstva (nepřeháním) činili ale potom Češi Čechům. Něco málo o tom vím ze Svobodné Evropy, něco z literatury. Jinde se o tom člověk těžko dozvídá. Myslím, že kdyby můj děda (kterého nepamatuji) nebyl v padesátých letech v Jáchymově, tak bych o tom nic nevěděl, protože by mě to tolik nezajímalo.
Když se řekne fašismus nebo nacismus, všichni si představí ztělesněné zlo. Když se ale řekne komunismus, mnozí si představí jenom fronty na banány nebo dvacet prdeláčů v parlamentu. Jaká ironie! Vždyť komunismus je také zlo ve své podstatě! Ba horší.
Většina z nás prošla českým školstvím. Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou -- to věděli třeba zrovna němečtí Národní socialisté. Tak nám komunisti tisíckrát a tisíckrát prali do hlav, že komunismus je ztělesněné dobro, že jsou pro rovnost, že komunisti vyhráli válku, že Němci jsou zlí atd. atd. Aneb slovy Orwella "mír je válka, nenávist je láska, protekce je rovnost, pravda je lež". Říká se tomu newspeak.
Mám na poličce nad počítačem dvě dědovy malby z Jáchymova. Je na nich zasněžený lágr. Strážní věře, nízké baráky, ostnatý drát, kolejnice, hnusné stroje, obrovské díry. Nad horami zapadá oranžové slunce. Ba ne, to slunce tam není. Je tam jenom ta oranžová barva. Vídal ji tak dvanáct let. Dva roky po amnestii umřel na následky ozáření.
Hodně se těším na nový Svěrákův film Tmavomodrý svět. Snad u něj někteří lidé pochopí, jak moc ubližujeme lidem, kteří bojovali za naši demokracii. Ubližujeme tím, že zapomínáme. A národ, který zapomíná vlastní historii, si jí bude muset zopakovat. Tím příštím zlem nemusejí být komunisté; když neumíme nazývat věci pravými jmény, může to mít snadné každý český Mečiar. Pokud přemýšlíte, kam se vypravit v létě, zkuste si naplánovat Šumavu. Projděte se po kopcích a zapamatujte si cesty. Třeba se to bude jednou hodit.
20. února
Konečně se ozval hlas z centrály NATO, jak že je to s tím naším nákupem stíhaček. Že jsou možná zbytečné. Čili otázka zní: potřebujeme stíhačky?
Podle mě možná ano, ale je spousta věcí, které potřebujeme nutněji. I když to omezím jenom na armádu. Ve chvíli, kdy armáda nemá peníze ani na benzín a údržbu výzbroje, o cvičeních nemluvě, je nákup třiceti šesti kusů troj-miliardových stíhaček neuvěřitelným luxusem. Nehledě k tomu, že nám z nich většina brzy popadá do polí.
Domnívám se, že česká armáda není v současné chvíli bojeschopná. Podle mě, kdyby měli vyjet s desetinou výstroje a někde se shromáždit, nepodaří se jim to ani za měsíc. Nedělám si srandu. Ne, že by snad byla všechna výzbroj a výstroj porouchaná. Problém by podle mě byl v tom, že by na to shromaždiště prostě netrefili. Nebo by jim došla voda nebo baterky nebo shnily mapy nebo prostě něco takového. Zkrátka by selhalo vedení a logistika.
Ještě musím říci, proč si to myslím:
Tak raději dejme peníze na provoz a nekupujme zbytečné stíhačky. Nebo je kupme, ale napřed si stanovme priority: chceme mít lidovou armádu, která je akceschopná díky nasazení dobré pěchoty (i to je zajímavá cesta), nebo chceme mít malou profesionální armádu s perfektní výzbrojí (stíhačkami)? Nelze mít to i to, prostě na to nejsou prachy. Pak ale když už ty stíhačky koupíme, tak mi vychází, že bychom měli zrušit povinnou základní vojenskou službu.
Vlastně i když je nekoupíme.
19. února
Ani jsem si toho moc nevšiml, ale je fakt, že od doby, co jsem byl na horách, nebyl Ajči u mě v pokoji. Takže k týdnu nuceného odepření svého oblíbeného teritoria si kocourek dobrovolně přidal další více než týden. Myslím, že mi chtěl naznačit něco jako "jak si to představuješ Yuhů odjedeš si na hory a co jako já?".
Nyní tedy vyměknul, zaškrábal mi na dveře a po několika zdvořilostních frázích a po očuchávání mi vlezl na klín, načež obsadil stůl před klávesnicí. Zrovna teďko mu HROZNĚ vadí, jak se ta levá ruka, na které leží, divně hýbe při ťukání do klávesnice.
17. února
Rádio Svobodná Evropa, co vysílá na středních vlnách, pouští na tu svojí frekvenci i jiné stanice. Od konce ledna se tam dá poslouchat Hlas Ameriky v angličtině. Čili vlastně Voice of America. Je to večer od osmi do devíti.
Je dobré občas se zaposlouchat do americké angličtiny. Obzvlášť mě zaujalo, jak čtou internetové adresy. Třeba Hlas Ameriky má internetovou adresu www.voa.com a čtou to
"dabljů dabljů dabljů dAt
ví ou ej dAt KhAm",
přičemž to A je takové to americky čtené kachní "o". Ono je logické, že to takhle čtou, ale slyšet to naživo vždycky potěší :-).
16. února
Dneska ráno jsem byl na krvi a když jsem se potom loudal k serveru, byla kolem jinovatka. Jak svítilo sluníčko, tak na místech, kam svítilo, ta jinovatka už nebyla. Tím pádem jinovatka byla vlastně jenom ve stínu. Vzhledem k pomalému posunu sluníčka to ani nebylo úplně přesné.
Pozastavil jsem se nad tím, jak inverzní ten pohled byl. Na mírně zvlněném trávníku byly bílé stíny v šikmém ranním světle kapku magické.
O sto metrů dál se tyčila novostavba haly Mitsubishi. Stavaři makaj. Nemaj na to zas tak moc času -- brzo bude jaro.
14. února
Nemám rád způsob, jakým pronikají cizí, zejména americké, prvky do naší kultury. Za nejhorší ilustraci tohoto jevu pokládám Coca-colového Dědu mráze nebo jak mu říkají, jo vlastně Klaus. No tak ten je opravdu děsnej. Dalším příkladem je svatý Valentýn, svátek zamilovaných.
Dospěl jsem k závěru, že já ten svátek asi nechápu. Představuji si to tak, že pokud se někdo do někoho zamiluje, tak mu to neřekne, ale čeká až do Valentýna, průměrně tedy zhruba půl roku. (Přínos je možná v tom, že si to může během té doby rozmyslet.) No a pak místo aby mohl pořádně vyznat lásku a vložit do toho kus osobnosti, tak jenom naškrábe lísteček. Valentýn musí být v anglosaském světě sbližovacím rituálem podobným našim tanečním -- totiž rituálem pouze naznačujícím. Žádná tutovka. Takže dost pochybuji o té zamilovanosti v názvu svátku.
Mimochodem, všimli jste si, že v české kultuře vymizely sbližovací rituály? Jako třeba tancovačky. Dneska kdybych se chtěl "sbližovat", tak musím jít někam, kde pravděpodobně ohluchnu a udusím se kouřem. Mladí lidé vynechávají svatby včetně prstýnků, takže když mluvím se zajímavou holkou, tak musím klást zvláštně zabarvené otázky a čekat, zda se vyskytne slovo "přítel", místo abych se podíval po prstýnku. Ve starém Řecku nosily svobodné holky na hlavách nějaké zelené roští, aby všichni věděli, že jsou svobodné. (Odtud slovo deflorace - odzelenění.) Žádný takový signál v naší kultuře nemáme. Možná by se hodil.
A že máme i málo sbližovacích rituálů, vniká nám sem Valentýn. Nevím proč, ale když se řekne Valentýn, tak si představím slizkýho pohublýho blonďáka, co má vlasy natřený nějakym mogulem a učesaný do pěšinky. BR.
No nic. Možná mi taky vadí, že jsem zrovna nemocnej, a tak jsem neudal ani jedno z asi osmi zamýšlených přáníček :-).
12. února
Přijel jsem z hor a ten bacil nebo vir, co mě chvátil už na horách, mě doma uchvátil dokonale. Strašně srandovně kašlu, ale příjemné to není. Takže mi byl k týdnu dovolené přidán týden nemocenské. Nevím, jak to přežiju bez kytary. Asi budu muset oprášit tu starší, co visí na půdě a čirou náhodou ji nemá nikdo půjčenou.
Tak mě kdyžtak někdo přijďte navštívit.
Jak jsem byl na horách, chtěl jsem poslat pár pohledů. Sehnat pohledy nebyl na horách žádný problém. Sehnat známky se ukázalo jako neřešitelný problém. Prostě je nikde neměli.
Ptal jsem se proč. Prý na ně Česká pošta dává příliš malý rabat. Dnes jsem si ve Slaném ověřil, že ten rabat jsou 4 procenta. Opravdu směšné.
Česká pošta stále sází na to, že má monopol. Navíc sama přiznává, že je tak neefektivní, že na listovních zásilkách nevydělává (museli je zdražit, aby neprodělávali). Takže pro jistotu aby lidi moc neposílali dopisy a pohledy, nedávají skoro žádný rabat na známky, aby známky nebyly k dostání, tak aby lidi méně posílali a pošťačky nemusely moc roznášet. Jedinečný přístup.
Takže jsem nakonec nikomu nic neposlal.
11. února
Tak jsem si na horách měl odpočinout a místo toho jsem tam chytil chřipku nebo nějaký zápal plic či co. Pomalu jsem zapomněl, jak chutná teplota 39,5 (tu jsem měl dneska večer). Inu, hlavně že jsem se vysportoval.
Jak jsem v Tanvaldu poprvé vybalil kytaru, všiml jsem si, že že má zlomený krk od toho, jak mi kdesi ve futrálu náhodou upadla. Inu po jedenácti letech hraní má moje kytara možná právo na stávku. Neznáte někdo v Praze dobrého opraváře kytar? Minule jsem si dal spravit kobylku někam na slepo a zmrvili mi jí takovým způsobem, že bych to nerad opakoval.
Patnáct nebo kolik let jsme ve škole brali zásady první pomoci. Nikdy jsem si nemyslel, že to budu potřebovat, přece jsem měl pocit, že to teoreticky zvládám. Je to asi čtrnáct dní, kdy jsem si mohl ověřit, že mám díry nejenom v teorii, ale hlavně v praxi. Dlouho jsem se rozhodoval, zda mám tenhle zážitek vůbec rozmazávat na webu, protože to není moc krásná vzpomínka. Takže vypustím některé detaily.
Byl jsem v neděli v bazénu, když plavčice (holka plavčík) skočila do vody pro nějakého člověka. Vytáhla ho na břeh a snažila se ho resuscitovat. Z asi dvou set lidí, co v tom bazénu byli, jí nikdo (kromě rodinných příslušníků zraněného) nepřišel pomoci. Asi po minutě jsem se rozhodl, že se plavčice půjdu zeptat, zda nechce pomoci. Ale vidět utonulého z dálky a z blízka je zásadní rozdíl. Ten člověk nedýchal, byl modrý a krvácel z hlavy. Nyní jsem přesvědčen o tom, že potřeboval umělé dýchání, ale v tu chvíli jsem se zmohl pouze na dotaz, zda zavolali záchranku. Prý ano. Zatmělo se mi před očima a musel jsem odejít a lehnout si, abych se neskácel.
Během dalších minut jsem si dodával odvahu, abych jej šel rozdýchávat. Možná mi mnohem větší strach nahnala přítomnost těch dvou set diváků, než samotná skutečnost, že bych musel dýchat do pusy bezvládnému člověku. Vstal jsem a šel jsem tam, zeptal se, zda dýchá. Prý ano, ale nevypadalo to tak. V tu chvíli přijeli záchranáři, pracovali na něm asi deset minut a odvezli ho na lůžku.
Nevím, zda ten člověk přežil, údajně po dvou dnech ležel na áru v Praze. Důvod, proč to píšu, je jiný: uvědomil jsem si, že nestačí mít teoretické znalosti první pomoci. Mnohem důležitější je "umět pomoci". Já to nedokázal.
E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/