Deníček Yuhůův

číslo 29 - únor březen 2002

http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm

17. března

Stručně

Mám pocit, že nic nestíhám. 

Přečetl jsem Deník Bridget Jonsonové 1. díl, je to sranda. Konečně trochu chápu, jak přemýšlejí ženy. Čtu také Gaidžin od Clavella a Objevení Tróje od Zamarovského.

Zjistil jsem, že mohu zesilovat zvuk z mobilu. Už před tím jsem kvůli slabému zvuku přestal na mobilu nosit pouzdro, tak teď už ho zase mohu "obléci". 

Po dvou měsících práce jsem padl asi vyčerpáním. Doktorka se mě ptala na různé blbosti a nemohla uvěřit, že nevím, kolik vážím. Během mého pobytu v čekárně přišli za tou doktorkou dvě skupinky zástupců farmaceutických firem ve velmi slušivých oblecích. 

Během nemoci jsem trénoval Starcrafta, porazil jsem tři počítačové Terany za necelých šestnáct minut.

Sabat Mater: Včera jsem byl na koncertu Art^N + Hlahol ve slánském kostele. Měl jsem pocit, že jsem poprvé slyšel na živo orchestr. Prostě SUPER. Miluju Dvořáka. 

2. března

Pravda podle Tolkiena

"Ale ve skutečnosti ty meče získali z Mohylových vrchů," namítl jsem synovci Radkovi na otázku, odkud mají hobiti ty meče. 

"Ve skutečnosti podle knížky," ohradil se druhý synovec Ondra. 

Když srovnávám Pána prstenů jako film a jako knížku, beru knížku jako by v ní byla pravda. Něco, co je nesporné, co se událo. Oboje, film i knížka, jsou samozřejmě vymyšlené příběhy. Ale tím, že knížka byla první, její autor je mrtvý a příběhy kolem jsou uzavřené, přijde mi, že v Pánu prstenů, v Hobitovi, v Silmarillionu a v nedokončených příbězích jsou popisována nesporná historická fakta. 

Všimli jste si, jak lidé kolem nás už necitují Homéra a Diderota, ale Tolkiena? A zdalipak budou děti za sto let vědět, kdo byl Bilbo Pytlík? 

Japonská mentalita

Přečetl jsem si román Šógun a pustil jsem se do Gaidžina. Obé napsal Clavell a je to z historie Japonska. 

Asi nejvíc mě na tom uchvátila mentalita japonského národa. Zpočátku jsem strašně prskal z toho, jak jsou naoko slušní, ale vduchu mají zákeřné myšlenky. Samé ano pane, děkuji, ale ve skutečnosti to znamená chcípni kreténe.

Během čtení jsem ale začínal chápat, že takové chování bylo asi jediné možné pro přežití ve feudální společnosti. A že takové chování není ani tak špatné. Prakticky je to lepší než si otevřeně nadávat. 

Načež jsem pochopil, že japonský styl chování je to, čeho se už asi rok snažím docílit u sebe. Prosím, děkuji, úsměv, pohoda. Hlavně se na nikoho nerozčilovat. Prosím, děkuji. 

Tak jsem začal přemýšlet o tom, jaký je v tom rozdíl. Snad pouze ty zákeřné myšlenky. Ale dnešní Japonci už je asi nemají, chování jim zůstalo. Já osobně zákeřné myšlenky občas mám. Takže není důvod rozhodovat, kdo je lepší. 

Každopádně knížku Šógun doporučuji Vaší pozornosti. 

22. února

Sedm minut

Řítil jsem se dolů po jezdícím chodníku. Lidé uskakovali, nestíhal jsem. Dole na mramorové podlaze se rozkročili dva příslušníci ochranky, aby mě polapili. Žádná akční hra, tvrdá smíchovská realita. To bylo tak:

Když mi dnes ráno na Andělu zbývalo sedm minut do odjezdu autobusu, šel jsem si koupit pět rohlíků do obchoďáku v Novém Smíchově. Mám supermarkety docela rád -- dostanu v nich, co potřebuju, relativně lacino, mívají dlouho otevřeno. Tady měli navíc i košíčky, nemusel jsem kličkovat s vozíkem. Jenže jsem nemohl najít rohlíky a balenou zeleninu. Ten obchod má obrovskou plochu a navíc dvě podlaží. Vyznejte se v tom!

Zakrátko jsem se rozloučil s termínem odjezdu prvního autobusu. Další mi jede za dvacet minut, pohoda. Přihodil jsem si do košíku fíky, našel jsem, co jsem hledal, a vykročil k pokladnám. Zbývalo mi osm minut. 

Fronty u tří otevřených pokladen slibovaly dlouhé čekání. Vyběhl jsem do poschodí -- zkusit horní pokladny byla spásná myšlenka -- a postavil se do krátké fronty. 

Vybral jsem si špatně. Paní za pokladnou byla divná. Mám-li to říci rovnou, byla pomalá a zmatkovala. Jen pro ilustraci: započítala jednu mou položku té paní přede mnou (minuta stornování) a mně pak přidala jednu položku od té paní za mnou (další minutka navíc). Začal jsem být nesvůj. 

Kolik máte rohlíků, pět? Ano, pět. Kdybych věděl, jak dlouho bude hledat kód pro rohlíky, raději bych si koupil něco s čárovým kódem. (Čtyři minuty.) 

Měl jsem celkem zaplatit 64,90. Dal jsem jí stovku a pětikorunu. Vrátila mi desetník a vnutila papírový účet. Koukal jsem na ní (zachovával trpělivost) a čekal, až mi dá těch 40 korun. Zbývaly dvě minuty. Můj pohled jí přišel divný, tak si ode mě vyžádala zpět ten účet (!), přečetla si ho (uběhla další půlminuta) a teprve potom mi dala ty dvě dvacky. 

V tu chvíli jsem vystartoval. 

Umím běhat docela rychle. Jenže jsem musel oběhnout blok obchodů a dostat se o patro níž. Bezpečnostní systém v budově je zřejmě rychlejší než můj běh. Dole pod jezdícím chodníkem už čekali ostří hoši v domnění, že když zdrhám, tak že jsem musel něco šlohnout (moje nenápadná taška Yuhůlum by se k tomu přece báječně hodila). 

Naštěstí jsem hned nepochopil, že chytají mě. Kdybych to byl věděl, nechal bych se chytnout. Takhle jsem si myslel, že jsou tupí a akorát překážejí. Měl jsem štěstí a rychlost, takže jsem mezi nimi proklouznul. Z dálky přijížděl autobus. Posledních sto metrů sprintu a tradá! 

Zajděte si někdy do supermarketu pro pět rohlíků, salát a fíky. Schválně, jestli to dáte za 27 minut. 

11. února

Popelnice útočí

Dnes večer jsem pospíchal Katovnou, když vtom jsem byl napaden. Okamžitě mi v mysli vyvstala představa Pošuka Moodyho, což je kouzelník z Harryho Pottera 4. Jako obranu kolem svého domu používal okouzlené popelnice, které automaticky útočily na vetřelce. 

Útok byl překvapivý. Jedna popelnice mi přepadla přes cestu, druhá se do mě opřela. Třetí popelnice, kolem které jsem procházel nejdříve, mě praštila víkem. Synchronizované potvory. 

Mohlo za to Yuhůlum. To je má kouzelná, hnusná šedivá taška s několika končetinami ve formě špagátů, spínacích špendlíků a popruhů přes rameno. Jak jsem procházel kolem první popelnice, všetečné Yuhůlum zachytlo provázkem za víko a vzalo ho s sebou. Ostatní popelnice využily domino-efektu a vesele se na mě vrhly. 

Tak hlavně že se cestou domů nenudím.

Kopněte prosím

"Ukončete výstup a nástup," hlásí odosobněný hlas. Stáli jsme ve vagónu na Národní třídě, dveře se zavřely, ale vlak stál. Dveře se otevřely a zavřely, pak ještě jednou. Pak znova, ale vlak nejel. Ještě jednou "ukončete výstup a nástup". Znovu dveře cvak cvak, ale nejelo se.

V tu chvíli jsem v hlavě měl (kromě strachu, že neodjedeme) ten hlas, který hlásí "ukončete výstup a nástup". Představil jsem si tu paní, jak to kdysi namluvila a od té doby se každou chvíli ozývá v metru. Je to vůbec skutečná bytost, nebo už je to symbol? 

Jako skutečná bytost s lidským hlasem se ale vzápětí projevil řidič soupravy. Vypnul nahrávku té paní a chraplavě milým hlasem řekl: "Kopněte prosimvás někdo do těch dveří díky." 

A jelo se. 

2. února

Máte nějaký problém?

Asi je to chyba, ale když chodím po Praze, tak se většinou usmívám. Jsem totiž docela v pohodě a mám takovou obyčejnou radost. S úsměvem jsem se i postavil do fronty v informacích o MHD. Paní (možná slečna), co stála přede mnou, podepisovala jakýsi formulář, ale nevěděla jak, tak se dvakrát ptala. Babička za okénkem nebyla slyšet, prostě zmatek.

No a na co se má člověk dívat, když stojí ve frontě? Koukal jsem se na ní. Problém byl právě v tom, že jsem se přitom stále usmíval. Paní si tedy napřed pohrdavým pohledem změřila Yuhůlum (mojí hnusnou šedivou tašku/bágl) a pak se na mě obrátila přímo:

"Máte nějaký problém?"

Taky by mi asi vadilo, kdybych něco zmateně podepisoval a koukal by na mě nějaký kretén, co se blbě tlemí. Takže jsem se omluvil, vzal jsem si ponaučení a když ta paní odešla, začal jsem ten formulář zmateně podepisovat já.

Konečně je koho volit

Jak se nám rozpadla Čtyřkoala, tak mám docela jasno: volím Unii Svobody. Vcelku se mi ulevilo, protože jsem nechtěl zároveň s Unií volit i pánbíčkářsky-levicové oportunisty. 

Hvězdy nad Prahou

Když pozorujete planety, tak většinou blikají. To blikání není způsobeno těmi planetami, jak jsem si v dětství myslel, nýbrž vrstvou atmosféry, přes kterou jsou pozorovány. Jak jsou v tom vzduchu studenější a teplejší pohyblivé hladiny, obraz za nimi se tetelí. A proč jsou blikací hlavně planety? Bývají níže nad obzorem, takže jsou vidět přes různorodější a větší vrstvu vzduchu. 

Včera v noci jsem viděl z výšky Prahu. Z dálky a z relativní výšky. Všechna světla lamp za centrem blikala. Blikala hodně. Normálně bylo vidět, jak moc tepla sálá vzhůru ze Starého města nebo ze Smíchova. Taková rozžhavená plotýnka.

A hvězdy na severu se také tetelily. 

Výročí kytary

Dnes je tomu dvanáct let, co jsem si koupil kytaru. Zní mi to neuvěřitelně, mám pocit že to není tak dávno. Ale na té kytaře je to vidět. Je otlučená, místy se loupe lak, dvakrát opravovaná.

Mam ji rád. Byla se mnou skoro všude. A ještě bude. 

Předchozí deníček

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/