Deníček Yuhůův

číslo 23 - červen 2001

http:// dusan.pc-slany.cz/denik.htm

28. června

Plecháč

Dvanáctý ročník triatlonu Plechový muž mě zastihl mimo formu. Přesto jsem se rozhodl, že pokud mi někdo půjčí kolo, tak se pokusím obhájit poslední místo z předminulého ročníku. Tehdy jsem byl tak moc poslední, že jsem dokonce dostal za úkol sbírat fáborky. Jelikož ale moje nejslabší disciplína (kolo) byla letos o polovinu kratší, byla velká šance, že trať zvládnu před časovým limitem.

Cyklistická trasa sice byla poloviční, zato byla ale pro horská kola. Zatímco plavání trénuji už asi půl roku, na horském kole jsem trénoval všeho všudy půl dne. (Půjčil mi ho Jirka a trénink spočíval v tom, že jsem se na místo stratu dopravoval kolmo celé odpoledne.) Lesní cyklistický terén mě totálně zaskočil. Trasa vedla místy, do kterých bych se možná neodvážil ani pěšky, natož na kole! Brzo jsem se propracoval na poslední místo, mohl jsem si tedy pohodlně vychutnávat jízdu a plahočení. Přitom jsem si uvědomil zásadní rozdíly mezi silničním a horským kolem:

Takže jsem se i na posledním místě dobře bavil. Podstatná byla též zkušenost, že ačkoli lze vyšlapat skoro jakýkoliv kopec, pěšky vedle kola to je rychlejší a méně únavné.

Mé plány na umístění zhatila až běžecká část, v níž jsem se důrazným sprintem propracoval na umístění předposlední. A tak to také dopadlo. Obhajoba posledního místa se prostě nezdařila. To je život.

26. června

Dotěrná moucha

Jak jsem se dneska doma válel, tak kolem mě lítala moucha a sedala si na mě. Šíleně mě tím ťapáním šimrala, takže taky štvala. Ono je vcelku nepříjemné, když člověk při čtení musí myslet na to, kam si asi ta moucha sedne za další sekundu, místo toho, aby se soustředil na čtení. Tak jsem začal uvažovat o tom, že tu mouchu plácnu. Ale neplácnul jsem ji.

Nejsem zrovna pacifista. Loni na Vlčení jsme závodili v plácání much a dali jsme jich stovky. V tuhle chvíli mi ale vražda mouchy u mě doma přišla strašně znesvěcující a zbytečná. Takže jsem ji nechal, aby mě mohla prudit šimráním i v budoucnu.

Jenom jsem se chtěl podělit o to divné váhání nad rozhodnutím, jestli kvůli klidu na čtení má smysl vraždit.

25. června

Požehnané léto

Letos nejsou třešně, které trhám z balkónu, skoro vůbec červivé, což je neobvyklé. Začala kvést třezalka a lípa, takže sbírám čaje na zimu.

Jeho království

To je knížka od Mika Waltariho (napsal také Egypťana Sinuheta) pojednávající o počátcích křesťanství, jak je viděl Říman (evangelista?) Marek. Autor si zřejmě hodně vymýšlel, je to dost rozvláčné, ale fajn čtení.

Zajímavé je, že jsem knihu začal číst až od druhého dílu (aniž bych o tom věděl), což se překvapivě nijak neodrazilo na mém chápání děje. Možná je to tím, že znám evangelia.

21. června

Slunovrat

Celou noc jsem probděl (dopisoval jsem Hiawatu), ale  krátce po půl deváté ráno jsem usnul. Astronomické léto začalo v 8.39 našeho času. Skoro celý nejdelší den jsem prospal, ale vzbudila mě bouřka. Tak jsem se krátce před šestou vydal do knihovny. Slunovrat jak má být.

Posun odpovědnosti

Donedávna jsem v knihovně pracoval a když se někdo přišel zeptat, kde něco najde, tak jsem to byl také já, kdo měl odpovědnost za to, aby se to našlo, a tak jsem musel vědět, kde se co najde. Zajímavé je, že když nyní přijdu do knihovny a potřebuji najít něco, co nevím hned kde to najít, tak to s klidem házím na jiné knihovnice. Prostě je to teď jejich práce, aby mi pomohly.

Je zajímavé, že malý byrokratický posun (už tam na civilce nejsem) fakticky způsobil, že najednou nejsem schopen některé věci najít. Když nemusím.

Prostě jsem to sbalil

Šel jsem potom z knihovny pro chleba do večerky, mají tam takový malý pult zasypaný zbožím. Překvapilo mě, že ještě měli chleba, tak jsem ho koupil a s tím ještě další věci. Když jsem zaplatil a sbíral jsem to z pultu (za mnou nakupovali nějací další lidé), tak jsem si uvědomil, že musím dávat pozor, abych omylem nesebral nějaké zboží, co už na pultu leželo před tím, než jsem začal nakupovat.

Odcházel jsem domů, přeskakoval trávníky a přemýšlel o tom, kdy dopíšu jeden epos, když v tom za sebou slyším: "Pane!" Tak jsem se otočil.

"Vy jste tu vodu platil?" zeptal se ten člověk, co nakupoval po mně.

Říkal jsem si ty jo jakou vodu?

Pak mi to došlo, omluvně jsem se podíval do Yuhůla (to je ta moje odporná univerzální taška) a vylovil jsem flašku dobré vody. Omlouval jsem se jak ucho, ale ten člověk to nějak vzal.

Ale vcelku mi to zkazilo náladu. Jak myslím na blbosti (kupříkladu eposy), tak jsem schopnej vyvolat brilantní trapasy. Náladu mi spravil až Honza Chyský, co kolem jel autem a troubnul na mě. Vždycky, když na mě zatroubí auto, tak počítám, že je to on. A byl to on. Zřejmě asi nejsem jediný objekt, na který troubí, protože kousek dál zase troubil, tentokrát déle. Aby taky ne, ta holka vespod v ulici měla nesrovnatelně větší přednosti než já.

18. června

Jedlá tráva

Často jsem si lámal hlavu nad tím, jak mohli lidé v pravěku přežít. Co jedli? Je přece blbost, že by jenom lovili a jedli maso a nic než maso. Jaké jedli rostliny? Obilí ani zelenina tehdy přece nebyly.

Tak jsem začal experimentovat s různými bylinami. Že se dá jíst pampeliška, je známá věc, málokdo už ale zkusil jetel, květy sedmikrásek nebo jitrocel. Občas se dá experimentovat s různými brukvemi nebo špenáty. Za opravdovou lahůdku považuji mladé lipové pupeny (tak v půlce dubna). Nic z toho se ale není takové, že by se toho člověk opravdu najedl.

No a včera jsem konečně objevil něco, co by se asi dalo dlouhodobě jíst. Je to jeden druh trávy, nevím honem, jak se jmenuje. Roste na každém rohu. Jedlá jsou semena, totiž celý klas sdrhnutý ze stébla. Nejlepší jsou právě dozrávající klasy. Chutná to trochu jako pšenice, ale plevy jsou tak malé, že se nemusejí vyplivovat.

Včera jsem se té trávy schválně přežral, ale nic mi nebylo. Tak hurá. Až bude fakt zle, bude co jíst.

Nefungující mail

Přes víkend se stalo něco s poštovním serverem, takže mi nešla stáhnout pošta. Překvapilo mě, jak moc mě to rozhodilo. Bude to asi tím, že mail je v poslední době moje jediné pořádné spojení se světem. Asi bych s tim měl něco dělat, prostě abych nebyl závislý. Ale nic s tím nenadělám. Je to prostě tak, že si všichni svoje závislosti budujeme a hýčkáme.

Teď se samozřejmě hrozně těším na chvíli, kdy to začne fungovat a já si vyberu poštu za čtyři dny!

14. června

Ztratil jsem Bibli

Prostě ji nemůžu najít.

9. června

Biologická exkurze

Dostal jsem se na super akci slánského gymnázia, které se kromě profesorů, současných a minulých studentů zúčastnili i někteří slavní biologové. Bylo to na Bilichově, což je známá botanická lokalita kousek od Slaného. Kromě většiny běžných kytek tu mají růst i některé kytky neběžné. A opravdu jsme pár vzácných kytek objevili. Například medvědici, kýchavici, hafo lilií.

Osobně mě mnohem více než botanika samotná zaujalo pozorování botaniků. Když jde skupina botaniků v přírodě, tak se o nich říká, že "botanizují". Pohybují se přitom průměrnou rychlostí asi dvacet metrů za hodinu, zastavují se u každé kytky. Spouštějí se ze skal, mizí v porostu, skáčou do příkopů, v ruce stále lupu a blok. Pokud najdou neobvyklou kytku, zastaví se u ní a vysvětlují, proč je neobvyklá, proč tady nemá růst a proč tady dříve nerostla. Pokud najdou kytku běžnou, vysvětlují, s čím se dá zaměnit a proč si jí nemůžeme splést.

Netřeba připomínat, že jsem si připadal jako blbec. Moje botanické znalosti nejsou tak bohaté, abych se mohl dva dny procházet s biology po lesích a předstírat, že vím, o čem je řeč. Ve čtvrtek, když jsme chodili jenom s Dundrem a Rubíkovou, to ještě šlo, ale v pátek, kdy přijely kapacity z fakult, se to už nedalo.

Zanedlouho jsem začal být pověstný svou snahou naučit se u kytek jenom čeleď, do které patří (osobně si myslím, že to není špatný nápad, protože se to ještě dá zvládnout). A i u stromů, které jsem považoval za svoji doménu, jsem odhalil povážlivé mezery (např. když jsem kalinu identifikoval jako jeřáb břek).

Asi nejvíc mě zaujalo, jakou mají biologové nastřádanou spoustu příběhů z natáčení (polovička jich pojednává o doktorovi Jiřím Sádlovi, což kupodivu není mytická bytost). Skoro ke každé kytce se váže historka nebo přinejmenším krátké povídání o tom, jak je jedovatá.

2. června

Psí spin

Spin je fyzikální pojem pro točivost. Vyjadřuje se jím prostě, jak moc se věc točí. Hlavně se o spinu mluví u elektronů a jiných malých částic, které se chovají, jako by se točily, ale ve skutečnosti se tak jenom chovají, protože kdyby se točily, tak by se musely točit nadsvětelnou rychlostí. Tolik krátký úvod o spinu.

Kdo mě zná, ví, že psy nemám moc v lásce. Obzvlášť se mi na nich hnusí, jak jsou strašně ovlivnitelní a taky jak štěkají za plotem waw whaw.

Už dávno jsem si všimnul, že většina psů štěkajících za plotem se při štěkání otáčí. Prostě štěkají a točí se přitom dokolečka, asi aby měli pohyb a trochu kyselejší krev. A jak jsem často chodil kolem stejných štěkavců, zaznamenal jsem, že každý pes se točí jenom na jednu stranu. Až na výjimky to nezáviselo na směru, ve kterém jsem přicházel, ani na ničem jiném. Od té doby rozeznávám psy pravotočivé a levotočivé. Spin kladný a záporný.

Někteří psi spin nemají. To jsou většinou ti, co na mě neštěkají. Takoví jsou řídcí. (Nebo neštěkají za plotem. Možná, že kdyby se umístili za plot, tak se u nich spin objeví.)

Nejzajímavěji vychází pozorování u jednoho psa, co si mě oblíbil. Vždycky, když jdu ze Skalek domů, tak na mě vrtí ocasem a běží k plotu, abych si ho pohladil. (Přitom se také točí, mimochodem je pravotočivý.) Tak ho chvilku hladim a říkám hodnej pejsek, pašák. Pak odcházím a on houká jako že ještě neodcházet. No prostě rituál.

 A včera jsem prožil šok. Už dlouho mně vrtalo hlavou, čím to je, že se ke mně ten pes hlásí, jenom když jdu směrem domů. Opačným směrem mě ignoroval. Tak jsem si udělal pokus -- čtyřikrát jsem obešel ten blok, abych si to potvrdil. A je to tak.

Ten pes mě poznával jen kráčejícího jedním směrem. V opačném směru mě nezná. Zdá se, že problematika psího spinu bude mnohem hlubší, než jsem se původně domníval.

Předchozí deníček

E-mail: janovsky@gmail.com
Deníček yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/