V českém prostředí se pro jednu černou klapku ustálilo označení B. Není to úplně logické.
Aby bylo jasné, o čem mluvím, použiji opět svůj obrázek klávesnice. Jde o tu klapku označenou jako B. Bude i hodně řeč o tónu H.
Jako většina podivností v klasické hudební teorii je i podivný název tónu B ukryt v historii.
Kdysi dávno za čtvero horami (Brdy, Šumava, Alpy, Apeniny) a čtvero řekami (Berounka, Otava, Dunaj, Pád) si v daleké zemi zpívali gregoriánské chorály a pro zachování melodií si označili tóny písmenky. Začali hezky od A a označovali jenom takové tóny, které měly svou strunu na harfě. To jsou ty, které jsou dnes bílé klapky na klavíru. Takže jim vyšlo A B C D E F G. Po tónu G přichází opět tón A. Všechno je logické. Zpívali hodně v C duru (možná i v nějakém divném módu).
Občas ale potřebovali něco zazpívat v jiné tónině. Používali k tomu výhradně F dur. Na to ale potřebovali jeden tón o půltón snížit. Na harfu laděnou do C duru taky nemůžete zahrát písničku v F duru. Harfu musíte do F duru přeladit. Stačí ale přeladit jeden tón. Konkrétně tón B je potřeba snížit o půl tón. (I dnes, když chcete hrát v F duru, tak místo tónu H hrajete tón B. V notách se na linku tónu H píše předznamenání, které ukazuje, že se bude hrát v F duru.) Vznikne tak stupnice F G A b C D E.
Aby se i po snížení tónu B dala písnička zapsat, místo písmenka velkého B se pro podladěné B začala používat značka malého b. Vznikly tedy dva tóny B:
Tyto dva tóny se lišily o půltón. Malému b se říkalo měkké b nebo kulaté b. Velkému B se říkalo tvrdé B nebo též hranaté B.
(Poznámka: je možné, že pojmy "malé" a "velké" B jsou jenom moje pojmy. V době psaní tohoto článku jsem se domníval, že to tak bylo. Z dalších zdrojů jsem nabyl dojmu, že šlo spíše o B hranaté a B kulaté. Přesto zbytek textu nechávám s malým b a velkým B.)
Pak šla písmenka B a b do světa. Došla mimo jiné do Německa a do Anglie. Napřed si ale povíme, že se začala používat jako značka pro zvýšení a snížení tónu.
Nevím proč, ale v době gregoriánských zpěvů fakt nepoužívali jiné tóniny než C dur a F dur. Vedlo to k tomu, že jediný tón, který bylo potřeba zvyšovat a snižovat, byl právě tón B. Jiné tóny nezvyšovali a nesnižovali. To vedlo k tomu, že se symboly B a b staly symbolickou zkratkou pro zvýšení nebo snížení o půltón.
Nevím jistě, jestli se tohle stalo v Německu, ale myslím, že ano. Když tedy dorazila písmenka B a b do Německa, cítili hudebníci potřebu je nějak odlišit. Všimli si přitom zajímavé náhody. Písmenko H má dvě vlastnosti:
Aby tedy Němci oba tóny odlišili, začali vyšší z obou tónů B označovat symbolem H. (Všimněte si celkové podoby symbolu H a symbolu #.) To je naše dnešní H.
Pro malé b se ujalo označení B, ostatně protože to B původně bylo. Třebas malé. Čistě formálně jde o tón Hb, tedy Hes, protože je to nejčastěji snížené H. Použiji-li enharmonickou záměnu, můžu tentýž tón označit i jako A#, tedy Ais.
V Anglii se písmenná označení tónů zachovala tak, jak byla původně. Tedy A B C D E F G. Aby se oba tóny B a b odlišily, na malé kulaté b se prostě zapomnělo (tedy skoro zapomnělo, zůstalo b jako označení snížení o půltón). B zůstalo původnímu velkému B.
Toto značení doputovalo kromě dalších zemí i do Ameriky. Tamní zpěvníky označují B jako Bb, a tak i dnešní české zpěvníky často toto značení přejímají. Uvidíte-li tedy akord Bb dur, je to prostě náš B dur.
Zdroj: píšu zpaměti, původně jsem se o tom dozvěděl v časopise Vesmír koncem 90. let v jazykovém sloupku Pavly Loucké. Později jsem si to párkrát potvrdil, ale už nevím kde.
Hudební nauku píše Yuhů, mail: janovsky@gmail.com