Všechny fotky dělala Hanička Srbková.Byli jsme na horách! Toto je popis cesty. Dále jsem napsal
popis NP Muránska planina z turistického hlediska.
Všechny fotky dělala Hanička Srbková.
Já jsem jel stopem, Hanky autobusem. Hannah jela od příbuzných ze Slovenska.
Moje cesta stopem je na delší vyprávění, každopádně v pátek ráno jsme z Tisovce
vyrazili do hor.
Tisovec - Voniaca - Paseky
V Tisovci jsme sehnali mapu, dali si čaj a kafe. Hned na prvním úseku jsme
měli překonat stoupání 600 metrů. U Hannah se brzo projevila alergie na kytky,
ale nějak to nakonec udýchala. Výstup byl namáhavý, dusno a horko bylo. Všude
kolem spousta kytek. Hanky se často zastavovaly u nových druhů, já se ptal na ty
triviální. Minul nás domorodec na koni, kterému ukradli sedlo. Cesta na Voniacu,
která podle cedulí měla trvat jednu a půl hodiny, se nám protáhla na čtyři.
Vznikl výrok o vrstevnaté vrstevnici. Opravdu jsem přemýšlel, zda takových
výstupů přežiji více. Nakonec jsme došli na loučku jménem Voniaca. Byl tam
tesařík alpský, šedo-modro černý brouk. 
Krásné
výhledy k jihu a spousta nových kytek. K obědu nám brynza zachutnala, ale došla.
Kolem čtvrté odpolední jsme začali sestupovat směrem k Pasekám, kde měl být seník na spaní. Byl tam a byl hrozně velký. Kdysi u něj byl hřebčín, nyní se tam páslo šest býčků, kteří s večerem kamsi odešli. Uvařili jsme k večeři rýži (zbyla i na snídani) a šli spát.
Paseky - Muráň - Muráňský hrad
Ráno nás vzbudil pes, který na nás zle štěkal. Velký bílý vlčákoidní pes. Bál jsem se ho. Po hodině občasného štěkání se odvážil vylézt k nám na seno. Měl jsem z něj strach, ale Hanky na něj začaly mluvit ty seš krásnej pejsek, načež ten pes najednou zhodněl, začal se mazlit a sežral tu rejži. Rozkošné zvížátko, byl sqělej.
Pospíchali jsme do Muráně, protože byla sobota a měli jsme málo jídla. Cesta vedla po dusné silnici, kolem rostly pole máty a dobromysli. Upadla mi kytara a trochu se štípla. No nic. V Muráni jsme hlavně chtěli koupit tamní buchty a brynzu.
Neměli ani jedno z toho. Přitom tam na náměstí měli troje potraviny, bufet, dvě hospody, lahůdky a zmrzlinářství. Sehnali jsme akorát chleba. To je na dlouho poslední nákup, na planině, kam míříme, se nic koupit nedá. Potěšila zmrzlina. Kolem nás se prali místní psi. Čekal nás výstup na Muráňský hrad -- dalších 500 metrů převýšení.
Šílený výstup, je dusno, začíná pršet. Zjišťuji, že Hannah má celkem těžký
bágl, protože si v něm veze spoustu "potřebných" věcí. Samozřejmě si to nenechá
pomoci. Kocháme se pod starým bukem. Značka je v mapě špatně zakreslená. Vzniká
druhý výrok: "vrstevnice je fyzikální idealizace". Kousek za studánkou jsme si
nechali bágly u bufetu. 
Posledních
100 vertikálních metrů jdeme nalehko a jsme na hradě.
Z hradu se zachovalo jen pár zdí, hradby a brána. Taková větší a zarostlejší Pravda. Výhled z hradeb do stametrových hloubek je fantastický. Pozorujeme dva krkavce.
V seníku kousek od hradu, ve kterém chceme spát, jsou už nějací dva chalani od Košíc. Přidali jsme se k nim, měli už oheň a dělali večeři. Volali sa Braňo a Rolo. Rolo hrál na kytaru a také se chystal na spasení Slovenska po tom zatmění. Dali nám ochutnat jídlo, které pekli v alobalu v hromadě žhavého popela. Taková hromada popela se na Slovensku jmenuje "pahreba". Když Rolo přestal hrát, zazpívali jsme si s Haničkou spirituály.
V noci byla šílená bouřka a vítr. Překvapilo mě, s jakým úsilím se Hanička snažila zavřít dveře od seníku. Onen seník měl totiž vlastně jen dvě stěny.
Hrad - Studňa - Nižná Kľaková
Košičáci nám dali jídlo, co jim zbylo, čímž nás podle mě zachránili od smrti hladem. Měli jsme nadmořskou výšku kolem tisícovky, a tak naše cesta neměla už moc stoupat. Celkem rychle jsme se dostali na Studňu, kde je také ľadová jama. To je taková uzavřená propast, ale nic moc. Voda tam byla lepší. Na další cestě byla zajímavá vyhlídka z planiny do údolí. Šli jsme celkem rychle -- za jeden den jsme stihli ujít to, co jsme měli naplánováno na dva.
Pak na jednom sestupu jel proti nám kůň. Nebyl to kůň ledajaký, byl to hucul. Jela na něm holka, jiná holka ho vedla. Za chvilku jsme přišli na louku, kde sedělo pět lidí a páslo se 70 koní. Hanky zešílely radostí. I mně se to líbilo.
Časem jsme od stáda sešli na nižší louku, kde je srub - turistická ubytovňa. Ale byl už plný, tak alespoň na verandu. Přebývali tam studenti z bratislavské ochranářské školy na praxi. Byl tam i zoolog jménem Erwin, který nám ukázal sítě na netopýry, do kterých se chytilo mládě červenky, a povídal o národním parku a zvířátkách.
Krásné bylo pozorovat, jak honák koní zahání na noc ty hřebce do ohrady nebo
jak je ve stoje koni na hřbetu počítá.
V noci jsme zpívali u ohně. Na Slovenku se u ohňů zpívají zásadně české písničky. Takže jsem hrál a Hanky zpívaly a jedna Slovenka také moc dobře zpívala. Když jsem se na chvíli zbavil kytary, začala hrát Dva havrany od Asonance. Proč ne. To potěšilo.
Nižná Kľaková - Stožky - Nižná Kľaková
Nějací lidé šli ráno do Muráně nakoupit, tak jsme je poprosili, aby nám
koupili chleba, brynzu a buchty. Sami jsme nechali batohy ve srubu a vydali se
nalehko ke Stožkám. Cestou jsem viděl hada, vylezli jsme na skalní bránu, i oběd
byl. Pak Hanky vystoupily na Malou stožku, což je krásný kopec s asi 200 m
převýšením. Já jsem zatím spal dole. Na kopci prý rostly lány oměje. 
Cestou
zpět po červené jsme se přežrali malin.
Brynzu v Muráni prý neměli, ale chleba a buchty nám ty holky donesly. Díky! Buchty byly fantastické. Jdu brzo spát, ani nehraju u ohně.
Nižná Kľaková - Klátna - Lapinka
Šli jsme přes Stožky, kde jsme potkali skupinu turistů - byli od Rakovníka, proč ne? Měli jsme kus společné cesty, tak jsme občas prohodili pár slov. Na Klátne jsem se umyl v potoce a všechno bylo veselejší. Výstup do sedla Sitárova vyžadoval jen jednu aklimatizační zastávku. K večeru jsme dorazili na Lapinku, kde byl i seník na spaní. Sotva jsme dovařili večeři, spustil se hrozný liják. Po bouřce hrála Hanička na kytaru a vylétl netopýr. Totální romantika.
Lapinka
- Zatmění slunce - Nová Maša - Červená Skala - Veľká lúka
Ráno vysvitlo slunce. Zatímco jsem dospával, Hanky se svezly povozem s koňmi od nějakého domorodce.
Před polednem jsem vyrazili najít místo na pozorování zatmění slunce. Jenže přicházely mraky a bylo to čím dál tím horší. V době zatmění to byl totální nimbus skoro přes celou oblohu. Pak se to trochu roztrhalo, ale nic moc.
Po chvíli cesty jsme dorazili do Novej Maše, kde jsme nakoupili chleba a
brynzu. Pak busem do Červenej Skaly. Za zvuku dechovky z místního rozhlasu jsme
překročili Hron. 
Tam
nás zastihla bouřka, kterou jsme přečkali v lomu pod těžními stroji.
Následovalo kýčovité údolí s nádherným potokem, mokrou trávou, slunečním svitem a s koňmi. Stoupáme po zelené značce na planinu. Výstup nedělal vůbec problémy, už jsme asi trénovaní. Je tu báječný temný les a značka je v mapě špatně zakreslená. Hanička našla hřib a potkali jsme dva biology z Budějovic. Vůbec, potkáváme tu samé Čechy. Hledáme místo na spaní. Nad jednou loukou stála totálně krásná duha. Rozhodujeme dojít na Veľkú lúku. Tam je nocleh a vede tam žlutá značka.
Nejhorší chvíle celého vandru nastala v okamžiku, kdy jsme sešli ze žluté značky a já jsem rozhodl jít terénem, však mám mapu. Následovalo totální bloudění, stmívání bez noclehu, mokro, od boty se mi odlepila podrážka. I když Hanička značku našla, na Velké lúce se ukázalo, že tam žádný nocleh není. Tak Hannah vlezla do nějakého stavení pro radu a zjistila nedaleký seník. Seník jsme našli, ale nedalo se do něj dostat. Tajný vchod byla uvolněná laťka, ale než jsem ji našel! Krize skončila až teplým bujónem s hřibem. Poslední noc na seně.
Veľká lúka - Muráň
Ráno nás vyplašil nějaký lesák, co nás našel na seně. Ale pak odešel. Po probuzení jsem se pokusil zalepit si botu, ale byla mokrá, tak jenom provizorně. Cestou pršelo, schovali jsme se pod křoví u cesty. Jel kolem povoz a kůň se strašně lekl a bál se nás. Tak Hanky řekly krásnej koníček a pojď, koníčku, neboj se, a on se už nebál a projel kolem. Na konci Velké lúky jsme se napojili na cestu, kterou už jsme šli v opačném směru, tak začala nostalgie. V bufetu pod hradem jsme se opět stavili na čaj a byl tam ten lesník, co nás ráno našel na seně.
U studánky jsme si vyčistili zuby, pak do Muráně. Dolů to šlo o moc rychleji než před týdnem nahoru. Akorát mi zase praskla bota, tak jsem šel kus bos. Do vsi jsem dorazil navíc i bez trička.
V Muráni v bufetu jsme vykoupili poslední buchty. Mňam. Koupil jsem si tričko a tenisky. Potěšila zmrzlina. V informačním středisku jsme sehnali pohledy a potřetí potkali toho lesníka. Poslali jsme pohledy, já se rozloučil s Hankami ((8-)) a šel na stop.
O tretej hodine vyzváňali zvony. 
Všechny.
Zvuk se nesl dolinou, odrážel se od kopců a lidé se zastavovali. Pak v místním
rozhlase pustili houslové cikánské melodie. Zadíval jsem se do hor kolem a
pochopil jsem, že jsem na Slovensku. Drsná krása a krásná hudba. Vápencové skály
v dálce sem patřily, stejně jako cikáni lelkující na lavičkách. Toulaví psi mi
čuchali kolem batohu. Načež v rozhlase hlásili, že umřela nějaká pani a kdy bude
mít pohřeb. Ty zvony patřily jí. V Muráni má člověk jistotu, že když umře, zvony
pro něj rozezvučí celou dolinu.
Hanky do deseti večer čekaly na autobus, který je odvezl do Brna. Já jel stopem a je to na delší povídání. Snad jen že jsem v pátek v půl dvanácté v noci potkal ve Slaném na nádraží Danu a stačil jí toho půlku povědět. A doma mě čekal Ajči.
Dále jsem napsal popis Národního Parku Muránska planina z turistického hlediska.
Yuhů! janovsky@gmail.com
Hlavní stránka
Další moje weby: Jak psát web,
Tunisko,
Bulharsko,
Turecko