Deníček Yuhůův

26. 05. 2016

trvaly odkaz

Ručníkový den

Včera byl ručníkový den a já na nákupu v Tescu. Ručník hezky viditelně přes rameno. Trochu zrada byla v tom, že jsem si ten ručník koupil teprve asi před měsícem - v tomhle Tescu. Trochu jsem se zarazil, jestli po mně nebudou chtít, abych ručník znovu zaplatil. Představil jsem si sám sebe, jak se paní pokladní vymlouvám: "podívejte, vždyť je ještě mokrý". Jenže mokrý nebyl.

Proplížil jsem se nakonec přes samoobslužné pokladny.

23. 05. 2016

trvaly odkaz

Týpek na Andělu

"Můžu se vás na něco zeptat?" oslovil mě týpek na Andělu. Vždycky, když mě osloví týpek na Andělu, tak vím, na co se chce zeptat. Jestli nemám nějaký drobný. Jasně že mám drobný. Mám v drobných přesně 99 Kč. Když jsem totiž před chvílí platil zmrzlinu za 26 Kč, tak jsem měl v mincích jenom 25 Kč, tak jsem musel rozměnit stovku. A nechce se mi lhát, že nemám drobné, když mám v drobných 99 Kč. Proto mě jeho další otázka dost překvapila.

"Můžu se vás na něco zeptat? Kde jste koupil tu zmrzlinu?"

18. 05. 2016

trvaly odkaz

Doručování balíků před 23 lety

Při doručování každého balíku jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych vůbec nezvonil na zvonek. Vypsal bych lísteček o nedoručitelnosti balíku, nalepil ho na schránku a pak hurá zpátky do auta. Řidič by nedržkoval, že mi to dlouho trvá, a oba bychom šli dříve domů. Místo toho jsem to al dělal poctivě a čekal u vchodů.

Bylo to před 23 lety, 2 týdny brigády na poště. Jiné roky jsem nosil telegramy, ale tenhle rok bylo volno jenom u balíků jako pošťák na pravém sedadle Avie. Šichta to byla velmi specifická. Rozhodl jsem se sepsat svoje staré postřehy, protože se zdá, že se v rozvážení balíků od té doby možná nic nezměnilo.

Vyjížděli jsme kolem čtvrt na osm ráno. Hromadu balíků jsem přenosil do auta a četl přitom řidiči adresy. Ten si podle toho v hlavě dělal mapu míst, která musíme projet. Začínali jsme na náměstí. Tam byly obchody, které braly balíků nejvíc. Některé obchody nikdy dobírkové balíky nepřijímaly. Říkali nám, ať je odvezeme zpět, že si je vyzvednou odpoledne na poště.

Čím jsme byli dál od centra, tím spíše jsme doma nikoho nezastihli. V roce 1993 se ještě tolik nezamykaly vchody, a tak bylo při nezastižení adresáta snadné nalepit na schránku lísteček s upozorněním, že na poště je balík. Naučil jsem se začít vyplňovat lísteček hned poté, co jsem zazvonil na zvonek. Klíčovým parametrem byl čas, za který to stihnu, protože čas se sčítal. Nejsnazší by bývalo bylo nikam nezvonit a jenom lepit lístečky na schránky. Jenomže mně to nedalo, já byl poctivec a na adresáty jsem po zazvonění čekal. Občas jsem pak dostal i pár korun dýško od příjemce. Už si nepamatuji, jestli jsem se dělil s řidičem. Ten ale vždy brblal, že to bylo pomalé.

Směna měla být do dvou, ale nepamatuji si, že bychom někdy končili po dvanácté. Řidič mi dával všemožně najevo, hlavně ať se s tím nepárám. Pro něj bylo hlavní motivací dojet brzo zpátky na poštu, přeházet balíky a jít domů o dvě hodiny dříve. Já jsem tenkrát zůstával poctivě do dvou na poště, protože směna mi jako brigádníkovi končila až ve dvě. Musel jsem vždy uspořádat nějaké papíry a cosi podepisovat, ale jinak jsem se tam nudil. Sranda byla, když jsem občas coby totální ucho zaskakoval na přepážkách, ale o tom jindy.

Z různých vyjádření pošťaček jsem pochopil, že i ony můžou jít dnes dříve domů, pokud stihnou všechno roznést. Dokážu si představit, že ti, kdo dnes pracují u balíků, v rámci úspory času už ani nezvoní, ani nevyplňují a nevhazují upozornění. Možná ani nejezdí na místa, která jsou daleko nebo kam se jim dnes nechce. Nemají co ztratit, o flek nepřijdou a můžou dříve domů. Myslíte, že by to vysvětlovalo, proč je dnes takový problém zjistit, že mám na poště balík?

Což mi připomíná, že jsem možná ještě nepopsal tu příhodu, jak se loni vracel bulharský balík z Prahy zpátky do Sofie.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.