Deníček Yuhůův

20. 06. 2012

trvaly odkaz

Žluté tričko na lapání hmyzu

Nesl jsem tátovi do nemocnice dva banány a noviny, když tu jsem na Karláku proti sobě uviděl jít Bernešku oblečenou do žluta. Byla značně vysmátá a vypadala méně překvapená než já, že se náhodou pokáváme.

Už z dálky na mě volala o výběru barvy něco jako: "Nevím, čí to byl nápad udělat fakultní tričko žluté. Sedají si na mě všichni motýli z okolí a další hmyz." Neumím to zopakovat přesně, protože Berneška je zooložka a pravděpodobně použila nějaké přesnější označení řádů hmyzu, které sedají na její žluté tričko. Zaostřil jsem na nápis na tričku a skutečně to mělo něco společného s biologickou fakultou cuni.

Politoval jsem ji, a než jsme se stihli zakecat, usoudili jsme oba, že tak trochu pospícháme. Ještě mi popřála hezký den.

Když jsem půl hodiny poté čekal na Moráni na tramvaj číslo 10, všimnul jsem si té spousty pomalu létajícího hmyzu všude kolem. Asi potvoři přilétají z toho parku na Karláku, z těch náletových pajasanů. Měl jsem bílou košili a taky na mě hmyz sedal. Zřejmě to ten někdo na fakultě s tím žlutým tričkem nevymyslel zas tak zle.

10. 06. 2012

trvaly odkaz

Stopařský zvyk ohlížet se

Při vystupování z auta jsem vždycky nesvůj, jestli jsem v něm něco nenechal. Když je to moje auto, tak o nic nejde, ale na stopu toho řidiče neznám, s autem odjede pryč a já svoje zapomenuté věci už nikdy nedostanu. Marťůl takhle kdysi přišel o spacák, který neměl zabalený v báglu. Takže kontroluju pohledem sedačku, jestli jsem na ní něco nenechal.

Časem jsem to začal dělat i v metru a v tramvaji. Vždycky, když se zvednu ze sedadla a odcházím, zkontroluju, jestli mi něco nevypadlo. Většinou nic, občas nějaký papírek. Ale vypracoval jsem si takovou obscesi, že prostě bez ohlédnutí neodejdu. Až iracionální.

Teď ve čtvrtek jsem se projel stopem. Milan mě hodil na křižovatku u Hořešovic, kde jsem na Slaný mával celých 50 minut. Lidi nějak nebrali, ale mně to nevadilo, protože byl krásný večer. Tráva a mraky ve 3D HD truecolor, hluk motorů stereo (hlavně zprava). Vzal mě takovej pohodovej týpek, jel pomalu, vysadil mě na první křižovatce před Slaným. V autě jsem nic nenechal, přeci jen bágl a kytara není tolik věcí, abych na ně zapomněl. Šlapal jsem z obchvatu zkratkou za kasárenskými budovami. V okně diagnostického ústavu seděla šestnáctiletá slečna a telefonovala o vztazích. Vytlučená okna sousedních budov. Díra v plotě na novém místě, kvetly lípy. No prostě normální hezký večer ve Slaném.

V pátek jsem dojel do Prahy. Zaplatil jsem, z lístku jsem si jako vždy složil lodičku a položil na sedadlo za řidičem. Na Dejvické jsem lodičku sebral, aby tam po mně nezůstal nepořádek. Při vystupování ze schůdků jsem přeci jen hodil ještě zpátky ten svůj kontrolní naučený pohled na tmavé sedadlo. Ležela tam hezky černá, plná karet, mých vizitek, drobáků a několika včera vybraných tisícovek. Príma zvyk, takové ohlížení, aby po mně nic nezůstalo.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.