Deníček Yuhůův

14. 05. 2012

trvaly odkaz

Co vám budu povídat

Psát si deníček v desetiletí Facebooku a Twitteru je nepohodlné. Ti, kdo o mně chtějí něco vědět, jsou možná unaveni mými facebookovými statusy. A málokterá myšlenka je natolik nosná, aby se vyplatilo ji zapisovat do deníčku -- stačí ji někde upustit na síti. A pak, moji milí čtenáři, jak sem nepíšu, tady nemáte co číst. Ach!

Jaro uteklo. Mně uteklo procházkami po Praze, spánkem a hrabáním se v datech. Jak pravděpodobně víte, podílím se na vývoji seznamího vyhledávače a baví mě to. Dost často si u toho musím vesele zvolat "Yuhů!", protože je fakt krása, když se z podivného výpočtu vynoří něco smysluplného. Poslední dobou máme pocit, že trochu narážíme na limity naší současné metody strojového učení. Loni v září a říjnu, když jsme ji nasazovali, jsme se radovali, jaké krásné obzory nám otevírá. Opravdu je to moc zajímavé, akorát se teď už dalších pár měsíců snažíme hlavně s Martinem a Romanem prokopnout se k něčemu ještě lepšímu, ale moc to nejde. Naštěstí to je jenom malá část vývoje, ostatní týmy mají našlápnuto lépe. Buďto něco děláme děsně blbě, nebo na to už brzo musíme přijít. Prostě zábava, když se musejí překonávat překážky. Tak to ve strojovém učení bývá: první kroky jsou nejsnazší, 80 procent úspěšnosti naskočí jakoby samo, ale každé další procento stojí víc a víc práce. Z tohohle popisu můžete soudit, že mě to fakt trochu pohlcuje. No nestěžuju si.

Ani nestíhám balit holky. Ne že by mě to nebavilo, ale prostě to nějak moc nedělám. Ať si mě balí samy. Raději se na Petříně mezi postávajícími dvojicemi proháním na kole nebo v noci, když kolem tam není už moc čumilů (nebo mají jiné vzájemné starosti) vyrážím přes ten Petřín na Hrad s trekingovými holemi a pokouším se provozovat nordic walking. Ještě před dvěma lety jsem se Ále smál, když si do Bulharska na Starou planinu vzala hole, a teď se o ně sám opírám.

Doporučily mi to totiž rehabilitační pracovnice. Od loňského léta mě bolí záda (už i vím proč) a chodil jsem na různá vyšetření a rehabilitace, kde jsem dělal různé cviky, aby to přešlo. Jenomže to nepřecházelo. Až teď, když jsem téměř s cvičením přestal, se záda pomalu dávají do pořádku. Zvláštní. Nemůžu říct, že by to moji důvěru v ty doktorky a magistry kdovíjak posílilo. Dokonce mi v únoru vymlouvaly výlet do Indie. Je teda pravda, že v Indii jsem pár dnů bolestí prohekal a ostatní dny vyřešil brufenem. Ale přece kvůli bolavým zádům nepřestanu žít!

Včera jsem se stavil ve Slaném vydrbat kočce kožich a zalepit tekoucí střechu. Jako vždycky mě ohromila ta krása májové přírody. U silnice před plotem rostou mezi krásně neposekanou travou kopretiny. Vždycky tam rostly. A když jsem tam jednou přijel asi před měsícem, byly na chodníku modřence. Vždycky tam tou dobou kvetly. V červnu tam vykvetou řebříčky a v srpnu se kolem telefonního sloupu rozvoní máta. Skoro se mi nechce věřit, že jsem na takhle nádherném místě třicet let žil. Dokázal bych teď, navyklý na asfalt a dlažbu Prahy, na ty kytky a stromy ve Slaném koukat celé hodiny. Ostatně jsem to dříve tak dělával. Ale Praha má svoje výhody. Bydlí tu mnozí kamarádi a vídat se s nimi je jednoduché, nemusí se kvůli tomu dělat výprava na celý den. Teče tu Vltava, chodím na oba hrady a taky si to tu užívám, jenom prostě jinak, takovým "yuhů" proneseným pomalejším a pokornějším tónem.

Poslouchám Jana Dismase Zelenku. Nějak mě to chytlo. Dřív jsem poslouchal, když už starou hudbu, tak nějakou renesanci. A teď na mě přišel Zelenka. Žhavím ho od rána do večera a stejně mě již známé skladby znovu překvapují. Jsou ale tak složité, že se nedají pořádně zpívat. Obvykle si vždycky něco zpívám, když jdu do Seznamu, pánové na recepci už mě asi znají a jsou na leccos zvklí, jak mě tak čekajícího na výtah musejí poslouchat. Ale Zelenkova Bronzového hada zazpívat prostě neumím, pletou se mi tóniny, je to moc vysoko a myslím, že se to pánům na recepci už asi nelíbí. Naštěstí brzo budou zase Vánoce a to si zase budu moci zpívat ty svoje běžné hulákací pecky. Mou dobrou zprávu hlásej, třeba. Ne, že by mi to vánoční drama nějak chybělo, ale prožívám jako nešťastné, že si člověk po celý rok jakoby nesmí zazpívat některé písničky.

Tak, pokud jste, moji milí čtenáři, dočetli až sem, máte už určitě dost yuhůovské učúrávací lyriky o tom, jak se má skvěle. Takže hurá, Yuhů, do práce. Jdi psát aspoň něco smysluplného, když už jsi ten grafoman!

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.