Deníček Yuhůův

06. 12. 2011

trvaly odkaz

Proč roboti nebudou válčit proti lidem

Mám rád sci-fi knížky, hlavně ty starší. Téma války robotů proti lidem je tam dost časté a vždycky mě fascinovalo. Taky například můj oblíbený film Matrix je na tom tématu postaven. Myšlenka je téměř vždy taková, že roboti jsou jedna strana a válčí proti lidem na straně druhé. Věštím rád, a tak si zavěštím, že tak to nebude.

Jiné staré sci-fi knížky vykreslovaly soužití robotů s lidmi tak, že roboti budou na hrubou práci. Tam, kde bude potřeba úsudek, empatie nebo hlubší vtip, vždy v knížkách vyhrávají lidé. V těch příbězích je jaksi zakódovaná představa, že stroj se některé věci prostě nemůže naučit. Já věštím, že tak to nebude.

Naneštěstí považuju za zcela jisté, že se na budoucích bojištích roboti s lidmi střetávat budou. To asi neodvrátíme -- udělat robota, který střílí na všechno, co se hýbe a nemá čip, je jednoduché. Myslím ale, že na obou stranách bojiště budou vždy stát lidé i roboti, nebude žádná čistě robotická nebo čistě lidská strana. Ne že by roboti neměli strategické myšlení. Jak se trochu setkávám s umělou inteligencí a teorií her, myslím, že strategické úvahy budoucím inteligentním strojům nedají moc práce. To, co ale zachrání lidi před nenávistí strojů, je, že lidé a stroje mají zcela rozdílné motivace. Například považuji za pravděpodobné, že roboti nebudou nikdy usilovat o přízeň žen a nebudou s nimi chtít mít děti. Což je to, o co hlavně jde mužům. O to spolu muži bojují, proto existují války. Je možné, že v budoucí válce pro zisk žen nějaký muž zaměstná roboty. Roboti ale sami kvůli ženám válčit nebudou. Budou spolu válčit o zdroje, které budou potřebovat. Je pravděpodobné, že se budou navzájem prát o energii a výpočetní čas, je také možné, že kvůli tomu roboti uzavřou koalice s nějakými lidmi, kteří budou sledovat svoje zájmy. Nemyslím ale, že by roboti kvůli výpočetnímu výkonu válčili proti mužům, kterým jde ve skutečnosti jenom o přístup k ženám. Hezky se to rozdělí, budeme se s roboty potřebovat navzájem. V první fázi těchto válek by dokonce mohla zvítězit strana vyznávající náboženství, které bude prosazovat vzájemnou spolupráci inteligentních strojů s lidmi.

A k čemu budou roboti potřebovat lidi? Podle mě na hrubou práci. Ačkoli to dnes vypadá, že nás roboti brzo předčí v pohybu i v boji v reálném světě, pravděpodobně se neprosadí pro jemnou univerzální manipulaci s předměty. Tedy... oni by se prosadili, kdyby na to byli levnější než lidé. Což nebudou. Lidé jsou totiž evolučně dost dobře přizpůsobeni k tomu, aby fungovali v reálném světě. Jasně, nemají obrovské flash paměti, servomotory a laserovou optiku. Ale mají svaly, celkem dobré smysly, dobře regenerují a vlastně je jich dost. Pro roboty bude vždycky levnější najmout si na hrubou práci v reálném světě lidi. Nebudou mít motivaci lidem v reálném světě konkurovat, pokud od nich budou dostávat dost energie a výpočetního výkonu.

03. 12. 2011

trvaly odkaz

Pohádky a já

V mateřské školce jsem si to protrpěl. Pančitelky nám tam četly pohádky. Nelíbily se mi. Bylo většinou takové nereálné, hloupé nebo prostě nudné. Pohádky měly tyto problémy:

• Buďto se jednalo o známou klasickou pohádku. Ty byly celkem v pohodě, ale všichni věděli, jak to dopadne. Nuda. Navíc se různé verze od sebe lišily, takže je pravděpodobné, že se to tak nestalo. Kdyby se to stalo, tak by spolu všechny verze souhlasily. Jasně že nám pančitelky říkaly, že pohádka se nestala. Ale k čemu potom ten příběh poslouchat, když se nestal? Ještě bych snesl nějakou jednotnou verzi a smířil bych se s tím, že se to nestalo. Ale různé verze perníkové chalopky mě prostě mátly -- "tak to nebylo", říkal jsem si.
• Nebo to byla nějaká neznámá klasická pohádka. Většinou ruská. To by nevadilo, ale bylo to moc krátké nebo moc divné. Obzvlášť problém byl s kouzelnými prvky. Hrdina se dostal do nějaké složité situace a místo toho, aby situaci řešil nějakým důvtipem, tak přišlo odnikud nějaké předem nedefinované kouzlo a bylo po problému, tedy i po pohádce. Problém s kouzelnými prvky jsem vnímal velmi citlivě, protože pokud nejsou na kouzla uvalena nějaká omezení nebo aspoň nejsou předem definována, pak se dá příliš silným kouzlem rozmetat (vyhrát) libovolný příběh.
• Úplně nejhorší byly "moderní" pohádkové pokusy typu "z pohádky do pohádky", nebo jak by se to dalo nazvat. Smíchají se draci s karkulkami a dětem se to určitě bude líbit! No houbeles, samozřejmě, protože to nemá příběh.
• Velký problém s těmito míchanicemi zároveň plynul z toho, že jsem některé ty pohádkové bytosti z jiných pohádek neznal, přičemž autor příběhu asi předpokládal, že je znám. Nepamatuju si například, že bych někdy slyšel nějaké kanonické vyprávění o drakovi. Pouze v Bajajovi se drak vyznačoval pučením nových hlav při souboji. (V této souvislosti závidím dnešním dětem, které si mohou za archetyp draka vzít Šmaka z Hobita.) Charakter jiných postav jsem mohl odvodit pouze ze společných znaků v různých pohádkách: například čert bydlí v pekle, má kopyta a chová se chaoticky, jiné znaky čertů se pohádku od pohádky lišily.
• Neměl jsem rád nadsázku a přehrávané děje. Jako dítě jsem nemohl pochopit, že by například Karkulka byla tak blbá a nepoznala převlečeného vlka. Fakt mě to trápilo. Dnes nadsázku v příbězích mám rád, ale to je tím, že jsem dospělý. Jako dítě jsem chtěl být co nejvíc informován o realitě.

Velmi podobné to bylo i ve filmových a divadelních pohádkách.

Čím jsem byl mladší, tím víc mi dělalo problém, že je něco "jako". V loutkovém divadle jsem si víc všímal vodících šňůr (a kdy jsou vidět), než že bych vnímal děj, protože přítomnost vodících šňůr znamená, že to je "jako". Loutkové divadlo tedy bylo celé "jako" a to jsem fakt neměl zapotřebí sledovat. Ve filmu jsem nenáviděl "jako" děje, třeba když se řeklo, že hrdina letěl na koni na dlouhou vzdálenost, načež ho ve studiu houpali mezi oblaky, místo aby ukázali, kudy teda letěl. Dneska mám tyhle "jako" děje rád, protože už chápu, že buďto nejsou důležité, nebo mají jiný hlubší smysl.

To mě vede k úvaze, že se tvůrci pořadů a knížek pro děti domnívají, že děti přemýšlejí jako oni (tedy jako dospělí), a tak do toho dávají prvky pro dospělé -- hyperboly, ironii, sexuální motivace. Naopak je tam málo prvků pro děti -- pro dospělého je nuda ukazovat nebo popisovat les, zvířata, prostě skutečnost, protože dospělí skutečnost znají. Mně jako dítěti popis skutečnosti v pohádkách naopak hrozně chyběl. Nevím, jestli jsem byl jako dítě v tomhle výjimečný, ale skoro bych si tipnul, že ne.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.