Deníček Yuhůův

18. 09. 2010

trvaly odkaz

Nedostatek soucitu ke studentům a důchodcům

Jak mám weby, tak mi lidé posílají dotazy. I když se snažím, aby lidé kladli otázky primárně do diskusí (DJPW, najih), tak mi pořád chodí docela dost dotazů mailem. A roky už se setkávám s tím, že někteří lidé vyjadřují jakýsi zvláštní nárok na to, abych jim odpovídal nebo radil, kvůli tomu, kým jsou. Jde o mladé studenty a o důchodce.

Původně jsem sem chtěl nakopírovat nějaké citace, ale pak mi to přišlo nefér. Raději sestrojím jakýsi příklad dotazu, na němž je podstatná jeho forma:

Dobrý den, poraďte mi, jak mám udělat ... to a to a to. Vím, že na stránkách píšete, že mám klást dotazy do diskuse, ale já jsem teprve žák základní školy a je mi 12 let. Prosím o odpověď.

Nebo

Dobrý den, jsem důchodce a už si nevím rady. Jak prosím udělat ...

A podobné dotazy. Samozřejmě je v pohodě nevědět si rady. Je v pohodě napsat otázku mailem. Co si ale vykládám podivně, je snaha těch lidí popisovat, kdo jsou. A že jejich nízký nebo vysoký věk je důvodem, proč žádají o radu. Skoro z toho slohu mívám pocit, že to používají běžně.

Student, 12 let. Pokud si vzpomínám, ve dvanácti mi to pálilo nejvíc. Ještě tak do 16 to šlo. Pak už jsem jenom blbnul. A oni ti dvanáctiletí si myslí, že budou chytřejší a chytřejší. Hm. A okolí je zřejmě podporuje v tom, že jsou ještě malí, takže si zvykli používat svůj nízký věk jako argument, proč mají nárok na pomoc. Většinou jim odpovídám jako komukoli jinému, protože si nesmí zvyknout, že budou mít privilegia. Navíc jim ten věk závidím.

Důchodcům jejich věk nezávidím (a když to dobře dopadne, taky ho jednou dosáhnu). Ale ti zase mají spoustu času. Kdyby prostě věnovali půl hodiny místo koukání na televizi hledání odpovědi nebo zkoušení, tak by to bylo lepší. Já stejně tu odpověď pro ně musím půl hodiny hledat (jde-li o cestování) nebo půl hodiny zkoumat (jde-li o web). Ne, že bych si nevážil toho, jak budovali vlast a vychovávali generace, ale taky mi nepřijde, že si mají zvykat na privilegia.

Nevím, jestli jsem to napsal srozumitelně. Spíš než sloupek je to téma k zamyšlení.

14. 09. 2010

trvaly odkaz

Deníček

Tak už mám zvonek. Trvalo to elektrikářům dva roky, než se se mnou pětkrát domluvili, než fakt přišli, než našli dráty, rozbili dráty, spravili dráty. Tak mám po dvou letech zvonek. Vařil jsem ráno elektrikářům kafe, vyprávěli jsme si o drátech a o zvoncích, o vysavači a o harfě. Sám jsem si dal kafe taky, už mám v sobě dnes tři. Jak normálně kafe nepiju, tak má na mě bezva účinek. Jsem teď hyperaktivní a i na deníček dojde.

Začal jsem zase dělat konzultace. Klienti se mi ozývají, i když mám dost našponovanou cenu. Je to príma život, makat většinou v teple a 3 metry od postele. Pustil jsem se taky do trošku složitějších výpočtů (skoro lingvistika) a budu si na to muset zase nainstalovat Linux. To bude zase dobrodrůžo.

Po návratu z Bulharska jsem se těšil, jak rychle všechno to cestování sepíšu, ale nějak mi to vázne. Jasně že mi leží na srdci osudy všech zoufalých cestovatelů, kteří budou taky chtít jet na Starou Planinu, kteří nenajdou potřebné informace, takže (teď přijde mesiášský komplex) jim je musím poskytnout já. Ale nějak se pro ně teď nedokážu obětovat, abych sepisoval, odkud tam kam kdy jezdí lanovky a busy.

Po dlouhé době zase trochu studuju chování prohlížečů. Zvláštní je, že nic moc nového nenastalo. Pominu-li skriptování, dělá se kódování dost stejně jako před deseti lety. Kdo by to byl řekl, že se to neposune? Nebo je taky možné, že se neposouvám já a že mi něco uniká.

Baví mě taky teorie her, ale o té jsem se zmínil už pro Zdroják, tak se nebudu opakovat.

V Ráji ve Slaném zrajou tatínkova rajčata. Jsou výborná, ale už mi lezou ušima. Nechcete někdo? Dřív jsem rozdával koťata, teď zkusím rajčata. Od té doby, co jsem Čárku nechal vykastrovat (malinká chudinka) a zkazil jsem jí tak její zásadní zábavu (ona si s těmi svými koťaty tak ráda hrála!) je nějaká nesvá. Ona byla trochu raplá už dřív, ale teď se místo hraní všeho bojí a schovává se do kamen. Táta vyprávěl, jak když hraje televize, tak už neslyší zvonek -- ale když kočka běží do kamen, tak podle toho pozná, že někdo zvoní.

Já mám vlastně teď taky zvonek. Budu si na něj muset dát cedulku, zatím mi tam elektrikáři jenom vyškrábali křížek. Hle poutníku, stav se na čaj, až na Andělu půjdeš kolem zvonku s křížkem!

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.