Deníček Yuhůův

27. 01. 2009

trvaly odkaz

Bez Pražského hradu

To údolí bez hradu najednou vypadá úplně jinak. Řeka, mosty, rackové, lampy, auta, tramvaje a docela ticho. Vždycky mě hrozně vábilo zjistit, jak vypadalo pražské údolí třeba v devátém století, kdy ještě nestál Pražský hrad. Široká ramenatá řeka, ostrůvky, zatáčka a nad zatáčkou nic. Prostě říční údolí, jak vypadá třeba za Řeží, jenom o dost širší. Představuju si židovské kupce, jak jezdí k prahu zakotvit a na malostranském náměstí, kousek nad prahem, smlouvají o otroky. Moc bych si přál vědět, jak to bylo skutečně, i když se často přistihnu při přemýšlení, k čemu by to vlastně bylo dobré a zda pro dnešní dobu ještě nějaké "skutečné" deváté století vůbec existuje. Na takhle daleké historii je zajímavé, že už ji nikdy nikdo nepotvrdí, nepokýve hlavou a neřekne "tak to bylo".

Taky jsem v pátek večer na mostě přemýšlel, proč do Prahy jezdí tolik turistů a co se jim tu líbí. Vlastně tu nic zas tak extra není. Řekl jsem to nahlas a Helenka na to, že zrovna přemýšlela o tom, jak je ta Praha hezká. Ostatní s pohledem na nasvícený hrad souhlasili. Z Palačáku je přeci jen pohled na noční Pražský hrad dost kouzelný. Už jsem si toho všimnul mockrát. Chápu je, ty turisty.

Když jsem se pak přes most nad ránem vracel, byl jsem zaskočen. Nasvícení vypnuli a hrad za řekou prostě nebylo vidět. Praha byla bez hradu úplně jiná, jsouc jenom zatočeným říčním údolím. Řeka, mosty, rackové, lampy, auta, tramvaje a docela ticho. Fádní Praha a nesvá jako každá jiná zatáčka na řece.

05. 01. 2009

trvaly odkaz

Kapodastr na mínus pátý pražec

Vždycky jsem si myslel, že zpívám tenor a hlas mám položený výše, protože mi tak narostl krk a hlasivky a že nižší tóny zpívat prostě nemůžu. Vždycky jsem rád, když po ránu s bídou vyzpívám spodní Géčko, přes den spíš Gis.

Na nový rok jsem krásně ochraptěl. Nakonec se z toho vyvinula nepříjemá choroba, ale to počáteční ochraptění bylo zajímavé. Hlas mi totiž klesnul do basu. Napřed jsem si myslel, že jsem se jenom dobře vyspal, ale hlas mám najednou o kvartu níž. Kvarta je hodně velký skok. Teď můžu zpívat úplně běžně spodní éčko a když na to přijde, nedělá mi problém zapět ani D. Hypotéza o krku narostlém tak, že neumožňuje zpívat nižší tóny, tedy padla.

Asi nejvíc mě překvapilo, že jsem v těch nových spodních tónech vůbec neměl problém intonovat, i když jsem je nikdy dříve nezazpíval. Mozek tak nějak automaticky věděl, jak se v tomhle rozsahu zpívá. Jediné, s čím byl problém, bylo nasazení prvního tónu písně -- zpočátku jsem se s tím ochraptělým hlasem na začátek netrefoval (začínal jsem níž). Ale jinak prostě pohoda. Vysvětluju si to tak, že mozek ovládá hlasivky relativně. Asi jako když si dám na kytaru kapodastr na druhý pražec a prsty hrajou C, tak to je ve skutečnosti D, ale já vůbec neřeším, že to je D, můj mozek a prsty to chápou jako C.

Zajímalo by mě, jestli až se vyléčím ze svého současného zánětu dolních cest dýchacích, jestli se mi hlas vrátí do mého ječivého tenoru. Počítám, že ano. Asi se s tím smířím, navíc se nechci přeučovat všechny party, co kde zpívám v tenoru, na party basové.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.