Deníček Yuhůův

07. 10. 2008

trvaly odkaz

Vzorek houby uschováš sobě

Vlastně není vůbec snadné zvracet, když se člověku nechce. V půl páté ráno mi bylo už vážně hodně těžko. Opravdu jsem nemohl spát a věděl jsem, že by bylo nejlepší zkusit to zvracení potřetí, i když se to předtím moc nepovedlo. Takže musím vypít další litr vody.

Předposlední den v Bulharsku jsem se v hospodě rozšoupnul. Byl jsem v nějaké malé vesničce pár kiláků od moře (za obzorem Obzor). Chtěl jsem si dát něco dobrého, a tak jsem zvolil drahou položku (což v Bulharské vesničce znamená asi tak za českou stovku). Podle názvu jakési vepřové na houbách. Když to paní přinesla, pochopil jsem, že cena nebyla odvozena od kvality, ale od množství. Houbová omáčka opravdu nic moc. Byla taková divná, říkal jsem si, že asi specialita. Od dětství jsem zvyklý, protože býval hlad, všechno dojídat. Tak jsem to snědl a už po pár hodinách přišly výčitky.

Vlastně jsem se i bál, co to bylo za houby. Dost jistě jsem věděl, že to byly žampióny, poznám je. (To je taky znalost z dětství.) Ale strach hlodá. Když jsem kolem sedmé ráno konečně úspěšně cosi vyzvracel, posbíral jsem si pro všechny případy vzorky houby do igeliťáku. Z toho se dá soudit, jak jsem na tom psychicky byl. Igeliťák přišel do boční kapsičky báglu, ať je pro případ potřeby po ruce. Moc se mi ale neulevilo.

Nebudu přece chodit v Bulharsku k doktorovi, když už zítra odlétám. Snad to nějak přežiju. V lékárně v Bjale uměly paní jenom bulharsky, tak jsme to usmlouvali akorát na živočišné uhlí. Vlastně jsem jim po těch dvou týdnech praktické bulharštiny už rozuměl. Třikrát denně jednu tabletu? Ale kdepak. Hned jak jsem vylezl z lékárny, schroustal jsem čtyři. Život se musí žít naplno.

Mikrobus se řítil jak drak přes všechny čáry serpentinami stotřicítkou k Varně, semafory prohrávaly. Normálně bych měl vánoce z toho, jak nás pak chytali policajti, ale bylo mi zle. Houkačka, předjeli a pokutovali mikrobusáka, že jel rychle. Pasažéři čekali vevnitř a bylo jim asi dost blbý, jak se snažím popadnout dech a vypadám na chcípnutí. Měl jsem mrákoty a fakt mi to čekání a pohledy ostatních vadily. Policajti si asi řekli, že mikrobusáka nechaj pěkně vydusit, stáli jsme na mostě ve Varně asi půl hodiny. Pod námi proplouvala zaoceánská loď. Bylo mi zle.

A ve Varně samozřejmě jako všude jinde v Bulharsku -- nemají tu čaj. Asi pátá kavárna konečně přiznala, že mají černý čaj. Usmlouval jsem goljamyj hrnek, ten největší, co měli. Asi dvě decky. Slečna kavárnice už mě dobře znala, když jsem potřetí přinesl hrnek, že chci ještě. Ale smůla, ohledně černého čaje jsem jim vypil poslední zásoby. Typické. Skoro jak v Portugalsku, tam čaj taky moc nevedou a když jo, tak je lipovej (ale zase čtyřikrát dražší).

Trochu normálněji se mi udělalo až večer. Lidi v hostelu se divili, že s nimi nejdu na večeři. Ale nejedl jsem ani druhý den cestou domů, ani potom v pátek. Když mě Gendrimka viděla v sobotu na LANce, prohlásila cosi v tom smylu, že jsem zhubnul a vlastně jsem skoro pohlednej.

Už jsou to dva tejdny a ten sáček se vzorkem jsem náhodou našel v báglu až teď v sobotu v Lidicích. Byl to evidentně žampión a evidentně už taky pár dalších hub.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.