Deníček Yuhůův

15. 05. 2008

trvaly odkaz

Po Turecku

Byl jsem s Jeronýmem a Pájou v Turecku. Jeli jsme na kolech. Začali jsme v Kayseri, pak Kapadokie, autobusem k moři přes Manavgat, Aspendos, pak chvilku odděleně (mě zajímala Alanya, oni jeli na hory) a sjeli jsme se na závěr zase pod Olimposem v Čirali u moře. Pro mě to byla první větší cyklistická výprava, takže se ještě musím hodně učit, jak poskládat věci do brašen, abych je uvezl. Jeroným mi postupem cesty sebral všechny věci, které se mi do brašen už nevešly, a naskládal si je do svého nákladního kola. Průvodce Tureckem, například.

Kola se do letadla hodně montují a balí, takže se pak musí relativně složitě zase montovat dohromady. Mně tady to kolo po návratu už docela dost dlouho leží nesmontované. Sice mě to montováníí a rozmontovávání docela bavilo, ale doma je tolik jiných věcí na práci!

Kočička, mezitím, co jsem byl pryč, přestěhovala koťata ke mně do postele a pak do skříně. Ta postel vypadala příšerně, takže jsem vyhodil matraci a spím jenom na roštu.

(Aktulizace po čase: nakonec jsem kolo smontoval a vyjel s ním v létě jednou kolem Slaného. Jednou. Zážitky z cest dopadly lépe, píšu web o Turecku (odkazy výše vedou na něj).)

14. 05. 2008

trvaly odkaz

Transport vězňů píchnul

Chtěje cestou z banky u sokolovny přejít silnici, na přechod jsem se neodvážil. Přijížděl k němu totiž hnědý starý autobus a zvláštně hlučel. Když projel okolo, všimnul jsem si, že má málo oken, na střeše majáček a píchlé jedno zadní kolo. To kolo dělalo ten zvláštní hluk.

Chtěl jsem na řidiče zamávat, aby věděl, že píchnul, ale zdálo se mi, že to asi ví, protože jel celkem rychle. Ale nevěděl to, protože zastavil už asi po dvou stech metrech před závorami. Stavil jsem se v cyklopotřebách (mám urvaný drátek u tachometru) a když jsem vyšel a pokračoval směrem k zastavenému autobusu, zdálo se mi, že je kolem něj zbytečně velký zmatek. Černě odění muži různě pobíhali, vypadali zbrkle, jeden telefonoval. Maják modře blikal. To je zmatku, říkal jsem si, kvůli jednomu píchlému kolu! Vymění ho za rezervu a bude.

Pak mi teprve došlo, že to je transport vězňů. Procházel jsem po chodníku mezi velmi drsně vypadajícími uniformovanými pány. Měli skládací automatické pušky, takové s tou pažbou, co vypadá jako z ohnutého drátu. Dva stáli na chodníku, jeden na silnici, kolem další podobní týpci. Přijel druhý stejný autobus, zastavil, další majáček, další telefonování.

Co vypadalo jako zmatek, byla vlastně profi akce na zajištění bezpečnosti transportu vězňů. Tiše jsem se od odjištěných samopalů vytratil cestičkou v trávě a ani jsem se moc neotáčel. Trochu jsem je litoval. Vyměnit kolo od starého autobusu plného lidí asi není sranda, nic příjemného v parném služebním odpoledni.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.