archiv za měsíc bezen 2008
25. 03. 2008
Úplně jsem zapomněl, že mám z výletu do Portugalska nějaké deníčkovské texty, a neuploadnul jsem je na server, i když už jsem týden doma. Nechcete-li v tom mít zmatek, možná následující (nebo předchozí, jak se to vezme) zápisky čtěte v opačném pořadí.
Na cestu jsem si předtím koupil nový foťák. Je to Dělo a umí i nahrávat video. Hned při prvním pokusu o nahrávání videa vznikla obstojná scéna, tak jsem to uploadnul na Youtube, ať konečně víte, jak ta moje Čárka vypadá. Vedle ještě leží krabice od foťáku, jak jsem ho vybaloval.
14. 03. 2008
Nikdy jsem nepřemýšlel, co znamená v knížce o Feynmanovi nadpis kapitoly znějící nějak jako "O Amerikano, outra vez." Teď už vím, že to znamená "ještě jednou, Američane". Feynman hrál v Brazílii na nástroj rigideira a asi mu to zpočátku moc nešlo, tak mu říkali "ještě jednou, Američane".
Ono portugalské outra vez jsem včera slyšel mockrát. Paní sbormistrině by se bez toho neobešla. Helenka mě vytáhla na zkoušku pěveckého souboru fakulty architektury. Bylo nás tam asi čtrnáct, zapojil jsem se do tenorů. Portugalci velmi zvláštně vyslovují latinu, v podstatě ji čtou a zpívají jako italštinu (třeba c čtou často jako č). Docela mi to s nimi šlo. Vždycky, když jsem si myslel, že už to jde dobře, ozvalo se ono jednoduché outra vez. Ještě jednou.
Dnes jsme měli s Helenkou naplánován výlet do Guimaraes. Jezdí to každé dvě hodiny a dříve než ve čtvrt na dvě jsme to nestíhali. Nádraží Sao Bento je skvělé v tom, že je v centru Porta, a tak je na něj odevšad blízko. Tak blízko, že není potřeba počítat s dlouhým časem na cestu. Lístky na příměstské vlaky se kupují v automatech. Věděl jsem, že nemáme moc velkou časovou rezervu a náš žlutý vlak už na nástupišti stál. Jeden automat byl mimo provoz. Druhý automat byl pomalý, lístky za dvě eura se tiskly sice jen pár sekund, ale zdálo se to jako dlouhý čas. Nakonec to opravdu bylo o pár sekund. Ještě jsem stihnul na rozjíždějícím se vlaku zmáčknout tlačítko pro otevírání dveří, to bylo ale tak všechno. Dveře se neotevřely a žlutý vlak do Guimaraeše z krásného nádraží Sao Bento vesele odfrčel bez nás.
Dvě hodiny jsme čekat nechtěli. Operativní změna plánu velela dnes projít pěšky Vila Nova de Gaia, což měl být původně plán na neděli. Do Guimaraes se vydáme v neděli ještě jednou, outra vez.
13. 03. 2008
Kromě výletů mimo Porto jsem se chtěl podívat také k moři. Helenka mně cestou do školy ukázala směr a půjčila mapu. Napřed mi asi dvě a půl hodiny sežrala botanická zahrada, bylo to cestou. Úctyhodná sbírka jehličnanů, jinak dost normálka, ale jako správný Japonec musím všechno vyfotit i s cedulkou, protože až si jednou udělám čas a všechny kytky se naučím, bude mi každá teoreticky nevyfocená kytka rvát svědomí. Zatím mi rve svědomí jenom to, jak se mi ty fotky bez užitku válejí na disku.
Mezi portugalskými architekty zaujímá funkci poloboha pan Álvaro Siza Vieira. Helenka mi ukazovala budovu fakulty architeltury, kterou navrhnul. Přišlo mi to jako hodně hranaté bílé cosi, ale dostal jsem poučení, že v podstatě všechno je v areálu hluboce promyšlené a funkční. Cestou k oceánu jsem pak míjel další věc, kterou Álvaro Siza Vieira navrhnul, což je výstavní areál Serralves. Ten už mi za plotem tak funkční nepřišel, akorát jsem obdivoval obří sochu zahradnické lopatičky.
Na útesech kolem Atlantického oceánu bydlí slávky jedlé, ve značném množství. Škeble jsou na skálu přisáty velmi pevně, neuměl jsem je odtrhnout. Práce odtrhávačů je pak asi ta nejdražší složka mastné ceny, pokud si slávky dám uvařit v restauraci. Cestou dál na výspu majáku jsem se cvičil v umění paparazziů, když jsem tajně fotil dědečky sedící na rantlu a diskutující o světě. Oceán jim k tomu pravidelně burácel.
Klikatými uličkami zpět nahoru do milionářských čtvrtí to má tu nevýhodu, že není kam zdrhat, když se člověk bojí. V jednu chvíli se za zatáčkou ozval křik, který u nás znamená skinheady. Polknul jsem, narovnal se a hrdinně jsem pokračoval v cestě. Tlupa výrostků v červených trikotech byla vedena dvěma staršími muži nesoucí na tyčích jakési relikvie. Hulákali básničku. Byli to kluci - studenti ve stejnokrojích na oslavě. Rozpoznavše turistu mě obešli bez povšimnutí, za nimi šly holky oblečené do černých hábitů s taláry. Slušelo jim to. Vídám tu ty taláry dost často, nosí se mnohem častěji než u nás.
Portugalština mi přijde jako relativně těžký jazyk, pokud jde o výslovnost. Nerozumím vlastně nic, dost se mi to plete se španělštinou. Cestou zpět autobusem do centra jsme si ale výborně popovídali s jednou paní. Paní nevím úplně přesně, o čem mluvila, vlastně nevím vůbec. Usmíval jsem se a kýval. Bylo natřískáno. Možná povídala o životě, možná o tom, jak je to těžké dneska jezdit natřískaným autobusem. Zvedal jsem obočí, když povídala dramaticky. Hezky jsme si popovídali, ona tedy určitě.
Cestou domů jsem se stavil v mém oblíbeném pekařství. Už v úterý jsem se naučil, jak podivně se tu platí a jak která houska chutná. Dnes jsem si koupil čtyři větší dalamánky a deset housek, aby bylo i na ráno. Pak ještě v zelenině sedm jablek. Mají tu - považte - jablka Starkrimsony, která u nás nejsou k sehnání. A že stojí jenom 55 centů kilo, to je třešnička navíc, bral bych je i za dvě éčka. Doma jsem si sednul, odpočíval a koukal do dvorků. K čaji jeden dalamánek.
Když jsem v neděli poprvé pohlédl na dvorky v zákulisí Rua da Picaria, přišly mi šedivé vlnité střechy ošklivé. Po čtyřech dnech už vím, že se tu dají pozorovat povalečné kočky, rackové, holubi a nebe. Seděl jsem v křesle u okna asi dvě hodiny. Neměl jsem původně moc hlad, ale nakonec jsem bez milosti, jabko po jabku a housku po housce, sežral všechny čtyři dalamánky, všech deset housek a všech sedm jablek. Rackové řvou a zkroucený jehličnan ve vzdálené boční zahradě kýve větvemi, sluneční světlo jde do velmi oranžova. Dnes ani včera nepršelo.
10. 03. 2008
Včera náhodou došel v bombě pod sporákem butan, takže jsme s Helenkou podle načmáraného papírku na začátek dne šli hledat plynařství, které má ležet v uličce Traversa de Cedofeita. Vypadalo to marně, takže Hel nakonec rezignovaně zašla do nějakého krámku, že se zeptá. Zvolený krámek se naprostou náhodou ukázal být jakýmsi vetešnictvím s přidruženým prodejem butanu. Na plnou bombu za 21 euro nám majitel půjčil rudlik (ještě že tak, byla těžká) a nakázal, že máme prázdnou bombu přivézt zpátky. Tak už umím namontovat portugalský plynový systém.
Abych nezapomněl, od rána šíleně lilo. Portugalsko je príma země, ale přes zimu až do dubna tu prostě prší. Říká se, že letošní zima byla suchá, ale zřejmě se to musí kompenzovat v pondělí desátého března. Měli jsme na dnešek naplánovanou prohlídku centra Porta. Dle svého dlouholetého zvyku jsem si deštník opatřil vyzvednutím vedle nějaké popelnice. Byl, pravda, trochu pocuchaný, ale v tomhle slejváku byl lepší než sdílení malého deštníku dvěma lidmi.
Z kraje jsem pozoroval hlavně lidi. Ač všichni Portugalci, vypadali hodně normálně a v podstatě česky. Myslím chováním, oblékáním, gesty. Jinak samozřejmě vypadají trochu jinak. Hodně Portugalek je navzájem podobných dlouhými tmavými vlasy a jakoby hranatějším obličejem, neumím to popsat. Hezké to je.
Helenka mi ukázala, čemu v Portu odpovídají Příkopy, čemu Václavák a kde je Masaryčka. Vylezli jsme na věž Torra dos Clerigos, odkud je fajn výhled. Škoda, že furt lilo. Lilo i kolem katedrály, i kolem mostu, na nábřeží lilo, lilo kolem paláce burzy, jenom v lanovce bylo sucho. Při hledání toalety jsem osvědčeně zavelel najít nějakou pobočku univerzity. Na nástěnkách velké cedule, že od prvního ledna se uvnitř nesmí kouřit. Fajn pravidlo. Príma země, tohle Porgugalsko.
09. 03. 2008
Jako krizové místo se dnes ukázala přeprava na letiště Brusel Charleroi. Věděl jsem, že to je z Bruselu dost daleko, takže už skoro nemá smysl letiště Chareleroi nazývat Bruselem a že jde spíš o reklamní název, ale co, tak tam prostě dojedu. Eduard mi včera pomohl najít spojení vlakem a místním autobusem, hezky to navazovalo.
Jsem pitomej. Za poslední tři roky jsem byl pětkrát ve frankofonní zemi, ale stejně jim ještě nerozumím. Valoni, obývající jižní půlku Belgie, zase neumí kváknout žádným jiným jazykem kromě francouzštiny. A tak jsem se zaseknul na zdánlivě snadně vypadajícím sedmiminutovém pěším přesunu mezi body Luttre [B] a Luttre S.N.C.B Départ [T]. Luttre je taková malá valonská vesnička, ve které jsem vystoupil z vlaku. Při hledání lokality S.N.C.B Départ na mě ovšem v dešti pomalu padal psychický mráz, neboť mě místí obyvatelé hatmatilkou posílali na všechny strany, což se za 7 minut nedalo stihnout. Když mi autobus evidentně definitivně ujel a další jel podle vývěsky za hodinu, což bylo nad mou časovou rezervu, snažil jsem se z místních vytáhnout nějaké informace, jako jestli se to nedá dojít na letiště pěšky, marche, nebo stopem, autostop, nebo kudy jezdí jiné autobusy. Ale je to marné, vrtěli hlavou nebo něco hulákali. Potkal jsem postupně asi dvacet převážně mladých Valonů, ale nikdo z nich neuměl snad ani slovo anglicky (horší jak v Brně). Jak nyní vidím na mapě (kterou jsem měl prozíravě vyfocenou s sebou), dojít se to za tu hodinu asi nedalo, i když kdybych běžel, tak možná jo. Ještě štěstí, že jsem tenhle běh Belgií zamítnul, protože jedna z nejkratších cest vedla přes most, který se na podrobnější mapě ukazuje býti přívozem.
Nakonec mě zachránil Eduard objednáním taxíku. Taxík přijel brzo a brzy jsme byli i na letišti. Vem čert ty prachy, bylo to víc než letenka z Charleroi do Porta včetně poplatků. Inu Belgie.
Ryanairem jsem cestoval prvně, a tak jsem nechápal, proč se lidé dlouho před otevřením GATE 8 tlačí kolem ve frontě. Teď vím, že sedadla se nepřidělují podle místenek, ale systémem kdo dřív co urve, ten tam sedí. Zůstal jsem dlouho v klidu, k bráně šel pozdě a v letadle na mě vyzbylo místo v uličce vedle nesympatického neurotického dědy. Zatímco z Čech lowcostovými dopravci létá spíše střední třída, na trase z Belgie do Portugalska mi přišlo cestování s Ryanairem už dost sockovité. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby měl děda s sebou kozu. Velikost příručních zavazadel (za která se neplatí) nikdo nekontroloval, takže se nevešly nad sedadla ani pod ně a personál měl hodně práce přesvědčit pasažéry, že ulička musí být volná.
Klesání do Porta i při pohledu od uličky vypadá krásně, protože se letadlo motá nad ústím malebné řeky Douro. V příletové hale mě zaujala dlažba, systém střechy nad stanicí metra a reklama s růžovými tučňáky.
"Tak, tady bydlíme," řekla Helenka při otevírání oplechovaných dveří v Rua da Picaria. "Ano, soused chová kočky," odpověděla na můj dotaz. Na chodbě šlo kočky poznat po čichu. Chtělo se mi spát, ale ještě jsem vybalil ten skoro čerstvý chleba, který jsem předevčírem koupil ve Slaném v Bille. Měl jsem s sebou původně dva, ale jeden už skončil u kamarádek v Bruselu.
08. 03. 2008
Loni v létě, po dvou dnech cestování po Bulharsku, jsem měl plné zuby své typické vandrovací výbavy. Mám trochu navandrováno v Čechách a na cesty si beru stále stejnou výbavu včetně dlouhých kalhot proti kopřivám a pevných bot s goretexem. Totéž jsem si nic zlého netuše vzal počátkem srpna s sebou do Bulharska. Jenomže byl děsnej hic a já musel na hřbetu do terénu tahat dost velké zásoby vody. Boty byly těžší než jsem chtěl a kalhoty moc teplé. Proto jsem se ve Velikom Tarnovu rozhodl, že boty a kalhoty pošlu domů v balíku. Kraťasy na spaní se přece dají nosit i normálně a místo pohorek si koupím nějaké sandály.
Posílání balíku z Bulharska není zcela triviální, hlavně kvůli absolutnímu nedostatku informací. Přišel jsem na poštu někdy kolem poledne. Mají hned za vchodem krásnou informační kancelář, ve které se evidentně prodávají i prázdné balíky. Jenomže informační kancelář byla zavřená, protože bylo poledne. Vydal jsem se tedy Veliko Tărnovo prozkoumat, na okruh k Carevci a odeslání balíku o pár hodin odložil.
Už jsem po dvou dnech věděl, že se na bulharských úřadech polední přestávky dodržují pečlivě. Jakmile jsem ale marně ve tři odpoledne bral za dveře poštovní informační kanceláře, došlo mi, že tenhle úřad je zavřený jaksi permanentně. Připadal jsem si zmateně jak Američan prvně v metru na Dejvické. Co teď? Žádné okénko na středně velké poště nebylo označené pro příjem balíků. Personál mi nerozuměl. Tak jsem nakonec v nouzi zkusil zajít k jednomu okénku a na slepo se zeptat, jestli posílají balíky.
Mívám dost kliku. Z deseti otevřených okének jsem šťastně trefil na to správné balíkové. Slečna sice neuměla anglicky, ale lámanou slovanštinou mi místo odpovědi na dotaz, zda posílají balíky do Čech, rovnou odpověděla, že to stojí 19 leva. Trochu dost (krát čtrnáct), ale budiž. Krabice za jedno levo.
Ta pravá příhoda teprve nastala později. Když jsem zabalil kalhoty, boty a košili do balíku, zapsal stopovací fixou adresu a pečlivě to přelepil, ukázalo se, že balík má více než 2 kg, a tak ho musím přebalit. Vytáhnul jsem košili a tentokrát to prošlo. Slečna balík přijala, já zaplatil. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že nemám v ruce žádný doklad. To mi sice nevadilo, ale nechtěl jsem vás, své milé čtenáře, ochudit o fotku bulharského balíku. Poprosil jsem tedy, zda bych si mohl balík s adresou ještě vyfotit. Jenom tak ilustračně. A to byl problém.
Slečna zavrtěla hlavou a po půl minutě zmatku kamsi odběhla. Za pět minut přišel důležitý pán v uniformě. Komunikovat v angličtině razantně odmítnul a šli jsme do sebe rusky přes skleněné okénko. Nechtěl jsem nic jiného než vyfotit si svůj balík. On zase vytáhnul argument, že jestli budu dělat problémy, tak balík neodešlou vůbec. To mě trochu polekalo, ale nehodlal jsem se smířit s ním, že nemám doklad na své boty. Pán byl zlý a vyjednával tvrdě. (Ruština je mimochodem výborný jazyk na ostré hádky.) Vysvětloval mi, že když ve Velkém Tarnovu nemám bydliště, balík musí jít bez adresy odesílatele v režimu NO PRIORITARE. To mi nic neříkalo a nechápal jsem, proč nedostanu průvodku. Kdybych si adresu vymyslel, tak bych průvodku dostal. Podivné. Bulharská pošta je státní.
Nakonec jsem ustoupil, aby mi to vůbec odeslali. Žádná fotka, žádný doklad. Chtěl jsem si zlého pána nakonec udobřit, tak jsem na něj pokýval a ukázal mu přes sklo, že je to OK. Ale protože jsem v Bulharsku, kde gesta znamenají jaksi něco jiného, ještě více se rozzlobil. Tiše jsem se z pošty vypařil. A balík? Ten za týden skutečně domů dorazil. Mívám dost kliku.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/