archiv za měsíc jen 2007
30. 10. 2007
Přicházejí Yuhůovy kecy o počasí, můžete ignorovat:
Nedělám si iluze, že by za něco z toho mohlo globální oteplování, je to prostě normální divnej rok. Kdo si mimochodem chcete půjčit Skeptického ekologa od Lomborga, tak vězte, že do slánské knihovny jsem ho už vrátil. Bylo to dobré čtení. Je příjemné vědět, jak se jako civilizace máme stále lépe.
Je do dobrá výmluva (říkám si ji sám pro sebe), proč nemuset chodit na konference a obchodní schůzky. Dřív jsem vypadal jak Lenin, teď jsem konečně Usáma. Dneska jsem se náhodou stavil v Seznamu a někdo utrousil, že jsem zřejmě zrovna přiletěl z výcvikového tábora. Ale tak to není. Prostě jsem líný se holit. Vypadá to příšerně, mám vizáž jako terorista, a tak raději mezi lidi moc nechodím.
S příchodem sychravých říjnových dnů jsem objevil jednu výraznou výhodu plnovousu. Krásně vyplňuje prostor mezi límcem bundy a tváří. Tam, kam jsem dříve musel rolovat vrstvy šály, mám volný krk a jsem v pohodě. Vůbec bych se nedivil, kdyby se vousy u lidí vyvinuly jako adaptace na límce a na říjen.
Těším se, až budu jako soudce Ti. Soudce Ti, když jde do boje nebo na průzkum nebo na nějakou jinou nebezpečnou akci, tak ví, že by mu vousy překážely. Proto si je rozdělí na dva prameny, které si sváže za krkem. Přesně to budu taky dělat, až půjdu do boje nebo na průzkum. Těším se.
Když jsem se onehdá zajímal o způsoby, kterým se plnovous upravuje, tak jsem ještě moc vousů neměl. Vím, že jsem tenkrát objevil nějaký fajn web o vousech (v angličtině), ale dočetl jsem se na něm, že jediný rozumný začátek, jak se starat o plnovous, je nechat se pořádně zarůst. To bych teď měl splněno, ale nemůžu už najít ten fajn web. Stejně bych se o vousy nestaral, jsem líny se holit.
Dneska mě napadlo, že bych si mohl sehnat nějaký hnědý hábit a v přestrojení za řeckokatolického kněze potají projít celou jižní Evropu. Všude by mě zadarmo krmili a stopem bych jezdil jako pánbů. Plán na léto. Kolikátý už?
19. 10. 2007
Šel jsem procházkou nad Otruby a ty zralé hrušky byly moc vysoko. Normálně je klátím nějakým klackem, vůkol ale žádný neležel. Nebo je trefuju šutrama. Šutry teď taky nikde. Už jsem to chtěl vzdát, ale napadlo mě vytáhnout srp. Přišlo mi to pak jako velmi zvláštní sport, když jsem ve výskoku žal hruškové stopky. Jo, kdyby stopky... to se povedlo jenom dvakrát. Většinou jsem na dvakrát na třikrát žal hruškové úseče. Hrušky jsou letos krásně sladké a na řezu okrově hladké.
Pak jsem přemýšlel, jestli si primitivní lovci a sběrači nevynalezli srp právě na sklizeň ovoce. Mít ho na tyči, daly by se jím přitahovat větve a klátit plody jako česáčkem. Ale asi ne, asi ten srp fakt vymysleli na obilí. Hledisko čistě emocionální říká, jaká škoda je mít zralý plod hrušky probodlý skrz na skrz špičkou srpu. (Mimochodem jde o tentýž srp jako v narozeninové příhodě a ten, co jím mlátím sršně.)
Zbylé hrušky byly ještě výše, takže jsem zkusil srpem i rotačně vrhat. Párkrát jsem trefil, jsem prostě nyndža. Stříbrná hvězdice kradmo opustila hrdinův rukáv a zabodla se vrahounovi pro výstrahu vedle krku. Překvapeně polknul. Ve své pýše se však pokusil vzdorovat, a tak další rotující hvězdice poslala hrušku jeho záporné hlavy obloukem k zemi. Bylo dobojováno. Protože ale nakonec padla tma a třesení stromem bylo v nouzi k ničemu, budu se muset nad Otruby zítra ještě vydat. Přeci jen je to můj oblíbený srp, snad přes noc v koruně stromu nezrezne.
03. 10. 2007
Když jsem včera večer projížděl kolem letiště, tak jsem si všimnul, že popotahuju. Popotahováním myslím smrkání opačným směrem. V těchto dnech popotahovat musím, protože předem tahle rýma prostě vysmrkat nejde. Zajímavé je, že se mi to stalo poprvé po třiceti letech.
Když mi byly tři roky, tak jsem kvůli popotahování nakonec musel jít k ušaři na propíchnutí bubínků (šíleně to bolelo), protože jsem dostal zánět středního ucha. (Odbočka: existence středního ucha pro mě jako pro malého myslitele byla zásadím úkazem.) Maminka mi říkala: "smrkej, nepopotahuj, jinak tě budou zase píchat do ucha". Tak jsem se snažil. Jenomže mně to smrkání prostě nešlo. Všichni mi ukazovali, jak se smrká směrem dopředu, já jsem to zkoušel, ono to nešlo. Připadal jsem si tenkrát jako prcek hodně hloupě. Od té doby jsem měl vždy už rýmu normální, která se smrká předem, a tak jsem na tuhle zkušenost nějak zapomněl.
Jak jsem včera projížděl kolem toho letiště, tak jsem si uvědomil ten odlišný typ rýmy. Snažím se smrkat předem, ale ne vždycky to jde. Musí se popotahovat. Je to pro mě řešení toho dětského komplexu, možná jsem tehdy opravdu nebyl tak hloupý. Doufám, že tentokrát nedostanu zánět středního ucha. Dnes nad ránem jsem na té dálnici totiž docela prochladnul. Věřili byste, že se na příjezd havarijní policie po nehodě čeká sedm hodin? Ale to už je jiný příběh.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/