archiv za měsíc kvten 2007
24. 05. 2007
Kupoval jsem v elektře prodlužovačku. To bylo ještě před odletem do Mataly, protože jsem tušil, že zásuvka bude od postele s notebookem hodně daleko. A jak si tak v elektře kupuju prodlužovačku, všimnul jsem si vedlejšího oddělení televizí. Televize jsou pro mě taková záhadná věc. Proč se nepodívat.
Televizí tam měli strašně moc. Okukoval jsem je, koukal na ceny a najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál za mnou kouzelný prodavač. Vlastně normální prodavač, ale objevil se nepozorovaně. A že prý co hledám a jestli mi může pomoct. Myslím, že na mě jen tak nezapomene. Takového hlupáka v krámu už dlouho neměl. Nejenom že si ten hlupák nic nekoupil (známe je, ptáčky), ale navíc pokládal úplně divné otázky. To jako já -- inu, ptám se divně. Ale díky tomu vám mohu udělat přehled současných televizí.
Jsou tři typy televizí.
Přičemž způsob, jak jsem je seřadil, odpovídá jejich ceně. Vakuové jsou nejlacinější a jsou do hloubky nejtluštší, protože obrazovka je normálně skleněná a vzadu má klasický magnet. Obrazovka je mírně vypouklá. Vakuové televize se vyráběly ve dvacátém století a dnes jsou levné asi kvůli tomu, že už je nikdo nechce. U vakuových televizí je problém dělat velké obrazovky, protože náročnost a cena materiálu roste s velikostí kubicky. Proto jdou na odbyt nejlépe ty laciné malé. Stojí třeba tři čtyři tisíce.
Drahé jsou LCDčkové televize, kolem dvaceti tisíc. To je vlastně to samé (nebo mi to tak přišlo) jako je LCD monitor u počítače, akorát se mi zdálo, že jeden pixel je tam větší. U LCDček roste cena s velikostí kvadraticky. LCDéčková televize mi přišla barevně poněkud rozjásaná, asi bych na to nevydržel koukat dlouho. LCD obrazovky jsou ploché. LCD znamená liquid crystals, tekuté krystaly.
Úplně nejdražší jsou televize plazmové, klidně ke třiceti tisícům. Byly velké a vypadaly nejlépe. Jejich cena taky roste kvadraticky s velikostí. Nevím, co je na nich plazmového. Taky byly ploché.
Velikost obrazovek televizí se udává podle rozměru úhlopříčky. To mi přijde zajímavé. Myslím, že je to historický relikt z doby, kdy byly obrazovky mrňavé, a tak výrobci zákazníkům sdělovali ten největší rozměr, jaký na obrazovce bylo možno naměřit, aby to vypadalo jako trochu větší číslo. (Udávání obvodu obrazovky by jim už asi neprošlo.) To je podobné, jako se dneska účtují ceny letenky bez letištní taxy a bez ceny paliva. Kdo by to udával jinak, neprodá, protože by se jevil drahým. Stejně tak asi v minulosti museli prodejci obrazovek přejít na úhlopříčku, aby se obrazovky nezdály oproti konkurenci malé.
Většinu těchto informací jsem si musel nějak vydedukovat z údajů, které mi prodavač poskytoval. Určitě jsme se navzájem považovali za exoty, protože on mluvil dost nesrozumitelně, příliš odborně, a já se zase ptal jako debil.
I když jsou televize hezké přístroje, opravdu si žádnou pořizovat nebudu. Co se tak ptám lidí, tak sledování televize je čím dál tím větší ztráta času. To raději půjdu ven. V noci už létají chrousti, všmli jste si?
16. 05. 2007
Než noutbůku dojdou baterky, můžu něco napsat. Ležím si takhle u bazénu na Krétě a přemýšlím o tom, proč už moc nepíšu deníček. Je to jako s tím Cimrmanovým hospodským, co si udělal hospodu na cestě do Písku. Ale chodili mu tam lidi. Já bych klidně i psal, ale myšlenka, že mě všichni čtete, omezuje okruh témat. Všechno je nějakým způsobem tajné nebo citlivé. Nechci psát o svých kamarádech, aby se z nich pak nestaly celebrity, co mají ze života peklo (ještě víc, než mají teď). Nechci psát o politice, protože jsem přišel na to, že jí už nerozumím a zároveň ještě nerozumím. Nechci psát o práci, protože ta je skoro všechna tajná nebo marketingově citlivá. Nemůžu psát o kytkách, protože ty mě sice zajímají, ale nerozumím jim, takže by to dopadlo tak trapně, jako když píšu o filosofii. O filosofii jsem začal psát z toho důvodu, že jsem se domníval, že jí nerozumí nikdo, ale v komentářích se občas někdo tváří, že filosofii rozumí, což (co já vím) může být i pravda. Že já filosofii nerozumím, protože mně přijde z definice nesrozumitelná, neznamená, že tomu je skutečně tak.Když si tedy proberu témata, o kterých můžu psát, tak mi zbývají akorát tak kočky. Za chvíli, kdybych sem nasadil nějakou kontextovou reklamu, tak by se tady začaly objevovat reklamy na kočičí žrádlo. Deníček Yuhůův, mňau.
Jak si tak pročítáte moji tvůrčí deníčkovou krizi (která se, co já vím, táhne už tak dva roky), tak mně zatím asi dojdou baterky. Ležím si takhle u bazénu na Krétě a píšu si. Není to špatný život, děkuji nestěžuji si. Až sem zavedou pořádné dráty a připojení, tak už nebude co řešit, prostě se sem upíchnu na delší dobu než na těch pár týdnů. Akorát mě mrzí, proč cestovky nelétají na Krétu i v zimě. Kdo má doma trpět ty zimy, když tady tou dobou krásně prší... Teď je tu sucho. Kačenka z vedra dostala úpal či co, takže jsem u bazénu sám. Koukám na matalské skály, poslouchám startující motorky (ti mladí Řekové jsou v tomhle ohledu totální hovada, mimochodem), čuchám čmuch z nějakých opékaných připalovaných karbanátků a občas skáču do vody, kde předstírám plavání. Teď už jsem ale uschnul od toho větru, co tu zrovna dneska fičí. Poslouchám halekání čtyř desetiletých Řeků, co se nakýblovali do bazénu, a snažím se zachytit některá jejich slova. Zatím jsem zalechl jenom "nero" a "fanta", což bude pití. Dělaj pěknej bordel.
Mít něco na čtení, tak si čtu. Ale všechno, co jsem si vzal s sebou, už jsem přečetl a do erárního čtení (nějaké detektivky či co) se mi fakt nechce. Až příště pojedu někam na jih, vezmu s sebou starší české knížky, které nechám u recepce v poličce na erární čtení, aby si ostatní, kdo všechno přečetli, mohli číst něco dalšího. Nastala tedy (asi po roce) konečně chvíle, kdy se zase trochu nudím. A tak si takhle ležím u bazénu a píšu si.
V sobotu před odletem Čárka v horním patře skříně u mě v pokoji porodila čtyři černá koťátka. Měl jsem trochu strach, co s nimi bude, až budu pryč, a tak jsem zaúkoloval ségru, aby chodila kočku krmit. Teď už podle esemesky vím, že koťátka jsou v pořádku i v době mé nepřítomnosti. Ačkoli jsem se domníval, že Čárka stěhovat koťata neumí (minule to neuměla) prý si je přestěhovala z pokoje přes balkón na půdu do truhly. Jestli nevíte, jak kočky stěhují koťata, tak je prostě vezmou do tlamy za kůži, co má koťátko za krkem. Kotě to nebolí, neb je malé lehké a jeho tíhu kus kůže v pohodě udrží. Kočka ho pak někam přenese a jde pro další kotě.
Když si Čárka hledala místo pro porod, hledala něco bezpečného, protože kolem chodí spousta kocourů, minimálně dva naši. Kocouři, jak známo, cizí koťátka zakusují, aby se kočka rychleji dostala znovu do říje. A tak si Čárka vybrala vrchní patro mé skříně, do kterého se dá dostat jenom dost komplikovaně. Musí se skočit na postel, z postele na skříň, na skříni vybalancovat po dvířkách po přehozeném saku (visí tam ještě z té doby, co jsem se přizabil na Arbesáku a zničil saku rukáv), potom se na prostoru deset krát dva centimetry otočit a skočit do skříně. Zpátky totéž přes kopírák. Normálně to kočce dělalo už tak dost problémy (párkrát spadla na podlahu), takže si nedokážu moc představit, jak to dělala s kotětem v tlamě, když to přenášení navíc nikdy nedělala. Ale evidentně to zvládla.
Docela se těším domů na koťátka. Už budou koukat a chodit. Kdybyste někdo chtěli černou kočičku (jeden kus) nebo černého kocourka (tři kusy), dejte mi prosím vědět. Maminka kočka Čárka je želvovinová, menšího vzrůstu, otec (pravděpodobně) černočerný dominantní velký kocour jménem Cherry. Přivezu kamkoliv.
To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.
E-mail:
janovsky@gmail.com
Deníček
https://yuhu.cz/denik/
Yuhůova stránka: https://yuhu.cz/