Deníček Yuhůův

09. 02. 2007

trvaly odkaz

Opravdu jsem v pořádku

Vždycky, když jdu nebo jedu kolem Arbesáku, vzpomenu si na tu šílenou hybu, při které jsem si na podzim dal přes držku fakt vypečeně. Dobíhal jsem tramvaj, klopýtnul na obrubníku a spadnul jsem pod auto. Veselá příhoda.

Putoval jsem zrovna na filosofickou fakultu na nějakou přednášku o lingvistických nástrojích. V první chvíli, když jsem letěl a padal na asfalt, jsem si myslel, že ještě spadnu dobře na ruce. Když jsem ale dopadl a projíždějící auto včas duplo na brzdu, dostal jsem vztek, že to tolik bolí. Chtěl jsem vyskočit, sebrat notebook a tramvaj ještě doskočit, ale jen jsem se zkusil zvednout, bolest v levé noze mi prozradila, že to fakt nedám. Stihnul jsem se došourat na obrubník a ztratil jsem vědomí.

Nevím, jestli se to někdy stává vám, mně dost často. Prostě skončím na pár sekund nebo minut v limbu. U zubaře běžně, taky jednou na rodinné oslavě. Uštípnul jsem si tenkrát kousek zubu. Při představě, co to zubařce dá práce spravit, mě obestřely mrákoty. Ještě jsem stihnul prohlásit: "asi na chvíli ztratím vědomí". A bác, už mě ségry křísily. Teda ony mě křísily asi dvě minuty, já si to ovšem pamatuju jenom jako bác a konec. Pak si pochvalovaly, jak jsem jim to hezky nahlásil předem. Konec příhody z rodinné oslavy.

Asi to tentokrát na obrubníku bylo jenom pár sekund. Probral jsem se, ještě než ubržděné auto odjelo. Popošel jsem ke zdi, sedl si na zem a zkoušel jsem tu bolest vydejchat. Levá noha, pravé koleno, pravý loket, trochu brada. Hlavně ta levá noha. Je to dobrý, říkal jsem si. To vydejchám. Ale zatopili mi lidi kolem.

"Jste v pořádku?" ptala se pani. "Ano, jsem," namáhavě odpovídám. "A nepotřebujete pomoct?" "Ne, nepotřebuju," já na to, "akorát se potřebuju trochu vydejchat." Dalo mi fakt práci ty dvě věty ze sebe dostat. Pani přesvědčeně nevypadala, ale dala pokoj. Šli kolem nějací angláni.

"Are you O Key?" ptal se ten týnejdžr. "Yea, ajm oukej", já na to. Přepínání konverzačních jazyků mi ještě šlo, ale mrákoty se mě zmocňovaly s každou vyřčenou slabikou čím dál víc. "You'v damaged your trousers. Can I help you?" Kouknul jsem na kalhoty a na koleně fakt díra jak z praku. "Nou, ajm oukej, thanks." Kéž už mi daj pokoj!

"Mám zavolat sanitku?" Další pani. "Ne, jenom se potřebuju vydejchat, děkuju, jsem v pořádku." Ať daj pokoj, přál jsem si. Koukali na mě divně. "Máte zničené kalhoty, to je škoda!" Asi si umíte představit, jak mi asi v tu chvíli záleželo na kalhotách. "A co se vám stalo?"

Já vím, že to popisuju zdlouhavě. Ale šestkrát se mě takhle ptali! Teprve ta šestá pochopila, že mi vadí konverzovat jak na tiskovce a že z toho ztrácím vědomí. Stoupla si vedle mě a odpovídala kolemjdoucím. Chytrá holka.

Byl to těžký týden. Nové optimalizační produkty Skliku mi nešly moc od ruky, chtěl jsem na nich dělat ještě večer po přednášce. Najednou se to ale z perspektivy sedícího mrzáka na asfaltu jevilo jako strašně vzdálená věc. Tak to zkrátka počká. Prostě to nezvládnu. Konec pracovního vypětí. Tak trochu úleva, trochu vztek. Ale na tu filosofickou fakultu se přece dostanu! Vždyť tam na mě čekají.

Takže jsem si normálně počkal na tramvaj. Cestou k Národnímu divadlu si pamatuju mlhavě a vím, že se mi chtělo zvracet. U Národního jsem si zase sedl na asfalt a zase poskytoval interview, ale tentokrát už jsem byl při vědomí a ujala se mě nějaká paní, že mě prý na Fildu odvede. Jeli jsme osmnáctkou a povídali si. Prý tam studovala. Nakonec mě vzala za zdravý loket a fakt mě kulhajícího odvedla až do patřičné posluchárny. "Tady v tom patře byla čeština," povídala si pro sebe. "A teď z toho udělali studijní oddělení!" Vypadala trochu smutně. Absolvovala tuším v roce 1982. Skoro se mi zdálo, že má v hlase nostalgii. Bylo to s ní moc milé setkání. Přednáška nakonec taky fajn, potkal jsem dokonce kamarádku matfyzačku. A věřte nebo ne, je zajímavý pocit přijít na akademickou půdu jako zástupce aplikovaného výzkumu či dokonce jako zástupce průmyslu. Přitom je to stále tentýž Yuhů, prostě srandy kopec. Noha celou dobu bolela, ale v noci na rentgenu se nic neukázalo. Takže nakonec pohoda, týden kulhání, akorát těch kalhot a kvádra byla trochu škoda.

Asi měsíc poté jsem se cestou z Měsíční kočky schválně podíval na ten obrubník. Pak mi došlo, jak jsem se mohl tak přizabít. Obrubník je na stanici Arbesovo náměstí dvojitý. Dvoustupňovost obrubníku ale není z určitého úhlu vůbec vidět. A právě z toho úhlu jsem přiběhnul. Levá noha namísto dlažební kostky prošlápla vzduch a šla do autu. Možná se letos nedostanu na běžky, jak to ještě trochu občas pobolívá, když blbě šlápnu.

Až uvidíte někoho, kdo tvrdí, že je v pohodě, ale potřebuje akorát popadnout dech a dostat se z šoku, zkuste mu věřit a udělejte mu tiskového mluvčího. Jasně že si vážím starostlivosti kolemjdoucích, ale bylo to fakt vyčerpávající.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.