Deníček Yuhůův

20. 06. 2006

trvaly odkaz

Ještě dumka z Ruska, jak Češi okupují Německo

Fotky z Moskvy. Nejsou moje, jsou Dana. Moje fotky se ještě válejí na disku. Kontext si uděláte po přečtení předchozích (tedy zde nižších) článků.

Jak jsou teďto ta příšerná vedra, bavím se po návratu z práce ležením na balkóně a pročítám si Wikipedii. Obzvláště mě zasáhlo téma Zimní války, kteroužto válku Rusové v prosinci 1939 rozpoutali proti Finsku, když ještě byli v koalici s Hitlerem. V zimní válce agresoři dostali pořádně na frak, i když za cenu smutných a obrovských obětí na straně finských obránců.

Rusové stále téma své Velké vlastenecké války, jak nazývají druhou světovou, hluboce prožívají. Jsou na ni velice hrdí, obdivují své veterány a nosí jim na památníky květiny. Jeden známý, co nás první den vozil po Moskvě -- normální člověk, řekli byste, a normální byl -- začal nadávat na Pribáltiky, to znamená na Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Nadával, že se připojili k NATO a že dnes uctívají veterány, kteří pomáhali Hitlerovi. Nechápal, že to byla válka zla proti zlu a Litevci a Lotyši to věděli. Nemohl to pochopit, byl to pro něj smutný a truchlivý rébus nad kolapsem spravedlnosti světa. Naštěstí měl dost práce s řízením po ucpaných moskevských silnicích, a tak mu téma brzo uschlo na jazyku.

Ale přemýšleli tak všichni Rusové. Ani stopa, ani náznak pochopení, že Sověti tu válku začali spolu s Němci a že při ní zvláště v závěrečných fázích spáchali spoustu zla proti Polákům, proti Němcům, Maďarům, všem. Mně je třeba dnes hluboce líto československé agrese proti Polsku v roce 1920 (obsazení Těšínska a Hlučínska), stydím se za české vyhnání Němců po válce a vím, že v takových postojích nejsem v české populaci zdaleka výjimečný. V Rusku bych zřejmě výjimečný byl. Stále si myslí, že Evropu osvobodili. Oni tu válku prostě vůbec nepochopili, nerozšifrovali roli Stalina coby zloducha a nesrovnali se tím pádem ani s válkou studenou.

Sál, ve kterém jsme přednášeli, byl větší podlouhlá místnost. Naši hostitelé nás tam vždycky ráno přivedli, takže jsme ten sál okupovali celý den. Teprve poslední den jsme si všimli, že přednášková místnost má uprostřed kolejničku a lze ji mobilní příčkou rozdělit na dvě místnosti. Schváně, jestli uhodnete, jak Rusové svému přednáškovému sálu říkali.

Rusové byli vlastně moc fajn a byli na nás hodní. Ilja při loučení žertoval, že na poradě řešili, že Češi okupují Německo. Moc jsme mu napřed nerozuměli. Češi okupují co? Jako tuhle místnost? Je to vlastně dobrý fór, a tak jsme se nakonec zasmáli. Přednáškovou místnost lze příčkou rozdělit, a tak ji Rusové mezi sebou nazývají Německo. Češi obsadili Německo. Rusům zřejmě přijde normální a vtipné dělit cizí národy na dvě půlky. Když jsem se nad tím ale nakonec zamyslel, pod Moskevským sluníčkem mě najednou lehkým závanem polila sibiřská zima.

A abych nekončil pořád smutně, podívejte se k Danovi na jednu z mých novějších fotek. Nebo si ve Wikipedii přečtěte o bitvě u Varšavy.

09. 06. 2006

trvaly odkaz

Putin jede, nebo někdo takovej

V komentářích jste si vyžebrali příhody z Ruska.

Do Kremlu se platí vstupné a čeká dlouhá fronta, tak jsme se s Danem raději šli projít jenom kolem Kremlu. Je tam hezký park a kousek dál příšerná osmiproudá silnice (vlastně šestiproudá, protože ve dvou sousedních pruzích se parkuje), která nejde přejít. Jedno auto za druhým (spíše šest aut za dvanáctým) se bez přestání ženou jedním směrem. Za silnicí svítí stanice metra, ale nedá se k ní dostat, protože přecházení téhle silnice je jako ta stará počítačová hra na žabičku, co musí přeskakovat mezi pruhy, ovšem žabička má narozdíl od nás tři životy.

Moskva je dopravně příšerné místo, poněvadž tu je strašně moc aut a další přibývají. Chodec tady nemá na přechodu přednost, a tak se na příležitost čeká dlouhé minuty. Vzdali jsme to a šli kolem Kremlu dál k řece. Tam se u semaforů dělo něco divného.

Představte si místo, kde se stýkají tři šestiproudé silnice (jedna vede z mostu přes řeku) a pokračují jednou osmiproudovou. Normálně provoz řídí semafory (v Rusku jsem neviděl moc kruháků), nicméně tady provoz kromě semaforů řídili také policisté. Nic divného u Kremlu, řeknete si, vyháněli stopující prostitutky a smlouvali o výši mýtného od nešťastných řidičů, které si vybrali ke kontrole (to tady tak funguje).

Pak si najednou policista stoupnul doprostřed silnice a ačkoli na semaforu naskočila zelená, auta za sebou do křižovatky nepustil. Totéž udělal jeho kolega na mostě. Vznikly tím dvě obrovské čekající kolony. Třetí silnice byla najednou prázdná, asi ji zastavili někde východně od Kremlu. Policisté si povídali s vysílačkami. Za minutu auta začala troubit.

Řidiči troubili na protest.

Nevím, jestli jste někdy slyšeli troubit dvouset- nebo třísetklaxonový zástup aut z dvaceti metrů. Já zatím ne. Byl v tom vzdor, byla v tom síla, ale byla v tom bezmoc. Po třiceti sekundách vzdor utichl. Policista stál rozpažený, kolony narůstaly do dáli. Vyběhli jsme s Danem na most v očekávání, co se bude dít.

Volnou třetí silnicí projelo auto s houkačkou. Pak chvilku nic, ticho pod mrakem rušil jenom prázdný chod motorů. Potom za minutu motorky a státnická kolona. Uprostřed limuzína. Přihlížející stojící kolony aut se v tu chvíli znovu roztroubily. Dan to má na videu, potom mi to pouštěl. Z videa je slyšet mohutné troubení a náš dialog o troubících kolonách.

Dan: to ho zdravěj, nebo jsou nasraný?

Yuhů: jsou nasraný.

A byly.

V duchu jsem se vcítil do duše ruského člověka, který musí za prací denně popojíždět desítky kilometrů. Vrchnost mu kromě toho blokuje silnici a on nemůže dělat nic jiného, než troubit. Pochopil jsem z té situace, že arogance policie a státních limuzín je v Rusku běžná. Klidně si na deset minut zastaví dopravu v centru metropole. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na bezmoc roku osmdesát osm v československu. Bezmoc cokoli říci. Už jsem tenkrát bral rozum a pamatuju si to.

Koukal jsem z mostu nad řekou na husté mraky za pozlacenými věžemi Kremlu, soucítil s Rusy a tušil jsem, že se na tohle místo nechci vracet.

Aktualizace: tady máte to Danovo video s limuzínou.

04. 06. 2006

trvaly odkaz

Kdo chce koťátko, ať napíše

Jsou tři. Dvě jsou zrzavá, jedno černé. Pohlaví zatím neznámé. Paráda. Kdo chcete kotě, napište mi. Zajistím odvoz i krmení na první dva měsíce. Budou k mání začátkem prázdnin.

Čárka porodila v odlehlé krabici, kde se mi ji nepodařilo objevit, takže topení se nekonalo. Pracovní názvy zvířátek jsou Anděl (světlejší zrzavé), Mikuláš (na počest našeho kamaráda Mikuláše, tmavší zrzavé) a Čert (černé). Už koukají a učí se chodit.

To jsou všechny příspěvky z měsíce prosinec 2019. Příspěvky z dalších měsíců jsou odkazované z archivu měsíců a z hlavní stránky deníčku.